Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
DEOAG - Tour De Anal

DEOAGTour De Anal

Bhut3.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od vydavatele
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Naprosto nekompromisní nářez splňující veškerá kritéria grindové muziky. Přijít, rozsekat, pokálet, odejít.

Bůh chce, abychom šoustali vepře


Nelze začít jinak, než touto květnatou větou, která zároveň otvírá i nové album pražské goregrindové smečky Destructive Explosion Of Anal Garland, zkráceně DEOAG. Nové album dostalo divoký název Tour de Anal a do jeho spletitých trakcí se podíváme právě teď. Snad omluvíte délku recenze, která si vystačí s kratším rozsahem, jelikož i samotné album je stručné, jasné a výstižné.


Svátek by měli slavit všichni vyznavači nekompromisního bordel-nářezu, kterým rychlopalný grindcore je. Venku se totiž už nějakou chvíli válí půlhodinová masáž s dvaceti songy. Netřeba vyzdvihovat tu, či onu skladbu, jelikož během poslechu přestanete mít pojem o jejich pořadí. Že by mi taková situace vadila, se opravdu říct nedá, právě naopak, velice rád si dopřeji slušný výplach od mistrů žánru. Tour de Anal je totiž sonda hluboko pod kůži, je to zkouška vašich střev a zároveň i bič pro okolí. Je totiž předurčeno, že album se nebude poslouchat jen tak před spaním, nebo protože zrovna potřebujete nějakou kulisu. Toto dílo zabíjí už během pár vteřin a nepolevuje v tempu, dokud samo neskončí. Moderními termíny bychom jej mohli označit za hustě-kruto-přísnej diktát. Prostě něco, co je výrazné, nevšední a co jen tak nepohasne. Energie, kterou v sobě nahrávka ukrývá je až nebezpečně předimenzována a může tak lehce dojít k poškození trávicího ústrojí, přičemž řitní svěrač přestane plnit svou funkci a rezignovaně ustoupí valící se hmotě. Možná i proto dali chlapi z DEOAG dohromady takovou zběsilost, aby se z toho veřejnost jednoduše podělala.


Kromě neuvěřitelně divokého feelingu a ostrého průběhu, má deska především hrubý zvuk. Veškeré nástroje působí, pokud možno, tím nejdivočejším a nejtvrdším stylem, který se k nim dá přisoudit, aby neztratily pravou podstatu. Struhadlové kytary, drnčící basa a samopalné bicí v doprovodu nelítostného odzbrojujícího vokálu. A aby toho ještě nebylo málo, závěrem si banda střihla cover na legendu špíny Entombed, a to přímo song Wolverine Blues. Světe div se, ale tahle věc báječně zapadne po bok ostatních. Však si jí také DEOAG uzpůsobili dle svého, jak se na správný cover sluší a patří. Úžasný a rychlý průběh s neuvěřitelnými gradacemi a naprosto nekompromisní pointou - takhle by měl probíhat každý tour de anal.


Do konce tejdne chlapi píchali s prasatama


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky