Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Memento Mori je deskou uzavřenou, semknutou a na první pohled zvukově ořezanou. Svá kouzla novinka ukazuje postupně. Ty první okamžiky, kdy se posluchač chytá na první dobrou (klipová Ghosts Again), zastíní podmanivější a ze začátku nenápadné skladby, které mají tendenci stát se stálicemi (Caroline's Monkey nebo Never Let Me Go).

Memento Mori je brána jako důstojné rozloučení s Andym Fletchrem. Fotky, grafika i texty jsou tomu uzpůsobené. Deskou se nese vlna nostalgie, ale také moderních mašinek. Industriální zvuky očištěně koketují se synthpopovými tanečky a výsledek pro slabšího jedince může znít až klaustrofobicky. Lidi se chytají až na rozverně smutnou Wagging Tongue. I já při prvním poslechu nervózně koukal na temnou My Cosmos Is Mine, která na mě působila spíš jako takové intro. Po skončení Speak To Me mi to docvaklo. Můžeme tuto dvojici brát jako intro s outrem. Nebo začátek s koncem. Jsou obě daleko temnější než zbytek skladeb. Obzvlášť Speak To Me je divoká jak šelma. Plíží se kolem vás, a když pak bez varování skončí, je to jak rána na solar. Samozřejmě přeháním, ale tak nějak na mě skladba působí. Baladická Don't Say You Love Me mě svým klidem konejší. Můj první vrchol prožívám s razantní My Favourite Stranger. Gotická nálada a chladná atmosféra versus industriální dusot ladí posluchače do správné nálady. Goreho balada Soul With Me se svou šansonovou aurou není z těch, u kterých si zatančíte se svou láskou, ale spíše se díváte po utišujících lécích. Další vrchol pro mě představuje odlehčená Caroline's Monkey, která ve mně evokuje tiché tripové skladby z Exciter. A pak už je to jízda. Jeden hit za druhým. Píšu hit a stojím si zatím. Byť se tyto hity liší od běžných představ o hitovosti. Skladby nejsou příliš okaté a příjemné. Musíte se dostat pod povrch. Nejlépe masívním poslechem a čtením textů. Ostatně, kdo DM poslouchá, ví. Obdivuju Before We Drown. Miluju People Are Good. Zbožňuju Always You a největší euforii zažívám při Never Let Me Go a její kytarou.

Jakkoliv mám rád Delta Machine i Spirit, Memento Mori je pro mě nejvyrovnanější deskou od Ultra. Každý poslech je pro mě trochu jiný. Pokaždé se mi líbí jiná skladba. Všímám si jiných blbůstek, kterými se deska doslova hemží. Gahan zpívá naprosto suverénně a Gore ho parádně dozpívává. Největší překvapení pro mě zřejmě znamenalo zjištění, že za tvorbou Memento Mori tentokrát nestojí pouze Martin s Davidem, ale že pár textů napsal zpěvák Richard Butler a že koncertní hráč Christian Eigner a či producenti James Ford a Marta Salogni rovněž přispěli svými nápady.  Proč ne?

Jestli je Memento Mori poslední deskou DM, jak se všude píše, jedná se o více než důstojné rozloučení. Moc rád bych ovšem byl, kdyby tomu tak nebylo. Ještě bych od DM snesl pár dalších nahrávek…

Garmfrost:

80%

Patnácté album Depeche Mode není milníkem, ale splněným snem. Po nečekaném skonu Andyho Fletchera je dobré vnímat nové album Memento Mori i z pohledu ztráty přítele. Je určitě albem o smrtelnosti, o tom, že se blíží konec pro každého z nás. Nikdo tu není věčně, tak to prostě je. Memento Mori je ale hlavně album ukazující Depeche Mode ve výtečné kondici. Titul alba, odchod nejbližšího přítele, všechno tohle napovídalo, že Depešáci nejspíš tvoří svou poslední práci. Až do doby, kdy se v jednom rozhovoru Martin Gore vyjádřil ve smyslu, že Memento Mori není koncem kapely, ale naopak novým začátkem. Všichni si přejeme, aby to tak bylo.

Vesmír Depeche Mode je jedinečný prostor. Ten Memento Mori je jemný i drsný, kouzelně smířený a také víc otevřený, jako tomu bylo v předchozích letech. Ne, není to nová hudba pro masy, ale zároveň jako by něco z té doby v nových Depeche Mode ožilo. Ti se na svém výsostném území pohybují v úsporném, temně melancholickém chodu, vědomí si jedné neodkladné jistoty, že i existence jedné kultovní kapely má své hranice. Hudebně se drží elektroniky, kterou se prezentují na albech vydaných v novém tisíciletí. Vše je ale promyšlenější, silnější a přesvědčivější. O level výš než Sounds Of The Universe nebo Spirit, která mě ve finále trochu zklamala. Memento Mori je spolu s Playing The Angel tím nejlepším, co dali DM po roce 2000 světu. Práce ve studiu tentokrát nesly svoje ovoce. Aranžmá, zvuk, detaily. Pod dohledem Jamese Forda a Marty Salogni se povedlo dát dohromady znovu silnou kolekci. Zrovna tak Martinova skladatelská spolupráce s Richardem Butlerem je jasným oživením. A překvapením v pravém slova smyslu. Díky okolnostem si víc všímám textů, Gahanův vokál pořád překvapuje, i když si myslíte, že už dávno nemá čím. Grafika a design alba, vše si tentokrát jako by více sedlo.

Elektronika Memento Mori je vlastně minimalistická. Jednoduchá, ale vycentrovaná, nádherně opečovaná. A to i zvukově. Co chvíli to v ní skřípe a bodá, aby na povrch vždy, tak nějak samovolně, vylezla typická Depeš melancholie. Nazývat aktuální tvorbu DM jako industriální pop není úplně od věci. Hned úvodní vál My Cosmos Is Mine k tomu přímo vybízí. Experimentální, překrývanými vokály živená temnota. A už je jasné, že první dvě zveřejněné skladby, tedy singl Ghosts Again a My Cosmos Is Mine, byly i součástí ukázky spuštěné při první tiskovce kapely k MM. Ostatně, Ghosts Again. Hodně prostá, ale svým způsobem unikátní skladba. Jednoznačný hit alba, které je jinak velmi semknuté a je semknuté i s Ghosts Again. Tahle kolovrátková parádička ho nijak nenarušuje. Ta celková semknutost se kapele daří už několikátou desku za sebou, ovšem u Memento Mori je si všechno ještě blíž.

Další hitovku jako Ghosts Again ale na albu nehledejte. Before We Drown nebo People Are Good jsou skvělé v tom, jak se spolu s nimi musí jít do hloubky a víc se zaposlouchat. Potom se třeba přistihnete, jak dobrou službu udělaly desce smyčce. Before We Drown nechají naplno vylézt z temně analogové ulity a rozkvést, i když rozkvétá i díky vokálům. Ale ony ty smyčce vlastně k DM také neodmyslitelně patří, stačí vzpomenout Pimpf nebo Judas. Never Let Me Go a My Favourite Stranger jsou nejostřejší věci na albu a ta první voní post punkem a The Cure. Don't Say You Love Me jako by skutečně vypadla z nějaké bondovky a povedla se i Martinem odzpívaná balada Soul With Me. Jedna z nejlepších za poslední roky, kterou nazpíval. Přijde mi až beatlesovsky hravá. Caroline's Monkey je na poměry DM neotřelá a svěží záležitost. Prostě jiná a moc dobrá, dnes asi má nejoblíbenější. Trochu v pozadí mám Always You, až je mi jí líto. Přede si to své osmdesátkové tempíčko, je milá, ale ne naivní, postupně se vkrádá do mysli.

Je to o tom si užívat a vstřebávat album kousek po kousku. Nechat se vtáhnout do děje, který deska skladbu po skladbě začne rozplétat. Je stísněný, je pochmurný, ale je také plný zkušeností a chuti žít. Není to žádná deprese, jako spíš víra a naděje. I když klasicky temná. Depeche Mode jsou na Memento Mori ve formě, snad i hladovější a sami odvázaní z toho s jakými písněmi mohli pracovat.

Victimer: 

80%