Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Verdikt výše je plný protikladů, což může zavánět rozpolceností, hledáním falešných cestiček z vlastní nerozhodnosti, nebo celkovou nekompetentností. To všechno může být pravda, ale můj výsledný dojem to nijak nezmění. Spirit je čtrnáctým albem Depeche Mode, dalším v řadě, které sází na osvědčené postupy posledních let, dalším, co se spokojí s málem a především znovu tím, které klasika z konce osmdesátek nakrkne stejně razantně jako v případě minulých dvou desek (minimálně) a příležitostného zbloudilce omámí svým neobyčejným naturelem. Není to pravidlem, ale děje se to poměrně často. Stát se ovšem může i to, že staří věrní jsou nadšení též. Tohle pravidlem není už vůbec, ale i takoví jsou mezi námi. Já sám jsem tak trochu mezi nimi. Takže, jak z toho ven?

Spirit je skutečně jen dalším albem kategorie lehký nadprůměr s ohledem na celou a velmi bohatou diskografii kapely. Přesto je také deskou, jenž umí svou temnou atmosférou vtáhnout a nenuceně vštípit názor, že tohle se vážně povedlo a má cenu to dál sdílet. Hlavní je nepodléhat dojmu, že ještě přijde něco zásadního. Od toho je třeba se oprostit, protože nic takového nepřijde. Kdo tomu pořád nemůže uvěřit, bude zřejmě zklamán doživotně a nevyléčí ho žádná z "nových" nahrávek Depeche Mode.

Sám jsem se o tom před pár týdny přesvědčil a mohlo za to vydání singlu Where´s The Revolution. Pořád jsem si totiž dával šance, že něco přijde a ono to pak nepřišlo, navíc mně hlavou plula myšlenka o zmršeném zvuku a produkci celkově. O to víc jsem překvapen, jak rozumně je Spirit nazvučeno a produkčně vyváženo. Není to nic světoborného, ale jako změna rozhodně příjemné. James Ford v tomto kapelu vytáhnul z bryndy, ve které ji Ben Hillier někdy až nepřirozeně vláčel. Pro příklad - mám vážně rád album Playing The Angel, ale jeho zvuk ani náhodou. Z nostalgie si jen tak plácnu do větru, co by s touto deskou udělal takový Flood? Ale zpět ke Spirit... První singl je nakonec největším hitem desky, nevyčnívá, ale kapela se na něm evidentně nejvíc odvázala, minimálně chytlavým refrénem (jakkoli brzo se může ohrát a prudit). Další velké momenty? Nula. Další zajímavé momenty? Většina alba. A to je jen dobře. Na téma dalších možných singlů Spirit se asi nemá cenu vůbec bavit. Možná to bude úvodní Going Backwards, možná rozlučková No More, možná jiná skladba, je to vlastně jedno. Další velký singl do velké rodiny velkých singlů Depeche Mode rozhodně nepřibude.

Novinka docela věrně navazuje na poslední dvě alba, tedy Sounds Of The Universe a Delta Machine. Jak minimalisticky a archívně pojatou elektronikou, tak celkovým záběrem DM, který je na hony vzdálen své dřívější rozpínavosti. Trochu blues (o dost méně než Deltě), málo velkoleposti, hodně přízemnosti a kila temnoty především. Taková Poorman jsou vlastně poslední dvě desky hezky dohromady, aneb Kraftwerk s Gahanovým vokálem si jedou blues o těžkém životě. Ona celá deska je o težkostech, zklamáních, kam se to ten svět žene, jak cyničtí k sobě jsme a výsledkem je její hodně sklíčená poloha. A ta se povedla. A pokud se podařilo oprostit od velkých očekávání, je na řadě se nechat zlákat uzavřenější a specifickou atmosférou, kterou Depeche Mode nebourají zažité pořádky, ale zároveň názorně předvádí, že i na jejich současném málu je něco osobitého a podnětného.

Vemte si třeba samotný první krok alba. Going Backwards jde sice přesně, jak mu velí název sám, hodně pozpátku, ale zároveň si jen tak tiše omotává posluchače kolem tenké černé nitky a pomalu a nevinně jej začíná svádět. A když už jsme u prvních songů posledních desek, tak ten současný to těm dvěma předchozím jasně natírá. Elektronika téměř žádná, DM umí přece být i kytarovka. Stačí dva akordy, typický Goreho styl a malá výhra je na světě. Gahan zpívá pořád dobře a tak si najednou člověk pomyslí, na co tu elektroniku u této kultovně elektronické formace vlastně potřebuje. Když sleví z nároků, najednou je mu dost věcí šumák a zjistí, že je mezi nimi i samotná podstata, tedy dříve úchvatná elektronika. Takže naposledy, ta je prostě pryč.

Ale něco z ní přece jen zůstalo. Třeba skvělá věc Cover Me, která se postupem času sama krásně vygraduje a dramaticky vyšvihne v dávné připomenutí Clean z Violator, může sloužit jako důkaz. Závěrečná Fail si nakonec zaaspiruje na jednu z nejpovedenějších skladeb, které kdy Gore nazpíval. Na druhou stranu, Eternal je pouhým omylem a trochu zbytečným nástřelem čehosi, co nikdy nic nebylo. No More aspoň náčrtem vrací DM do dob, kdy byla prioritou chytlavá písnička a The Worst Crime rozchodí snad jen milovníci Soulsavers. So Much Love je jen podivnou potřebou zrecyklovat Soft Touch/Raw Nerve, která na předchozím albu v představě o chytlavé jednoduchosti stejně podivně recyklovala Question Of Time. Pokud byla řeč o slabším podílu elektroniky, tak Scum se jí na oko zalyká a experimentuje. Jedno je jisté, jednotlivé části Spirit jsou diskutabilní až až, ale přesto to ničemu nevadí. Je to držák. A zábavný. A...

... Spirit je hlavně kompromis. A ve výsledku až nečekaně slušný kompromis. Je to duch současných Depeche Mode a navíc s povedenou, minimalisticky pojatou temnotou, která celé album zastřešuje. Nese si sebou punc nepřekvapivosti, slabší tvůrčí kondice, ale přesto funguje. Drží při sobě, nerozpadá se ani když z ní občas promlouvají Soulsavers, dozvuky Sounds Of The Universe, nebo další staří známí. V současnosti na víc tahle kapela prostě nemá a je si toho se vší hrdostí vědoma.