Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Diphteria - The Human Exuberance

DiphteriaThe Human Exuberance

Sorgh26.7.2016
Zdroj: CD (L'C 021) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL-PG 390/Dual CV 1400, PC
VERDIKT: The Human Exuberance není hudbou k přemýšlení, relaxu ani oslavou pokroku. Je to agresivní výplach určený k jednorázové destrukci, po němž by měl následovat klid na lůžku.

O kapele Diphteria jsem doposud neslyšel, ale asi to bude jen tím, že podobnou hudbu zrovna nevyhledávám. Pravděpodobnější je setkání na nějakém festu, ke kterému nicméně zatím nedošlo. Kapela hraje od roku 2007 a letos vydala třetí dlouhohrající desku, na které předvádí ostrý a našlapaný metal věrně sloužící ozkoušeným standardům. Zpočátku trošku klamou, začínají intrem, které svádí k představě nějakého symfonického metalu, ale je to otázka jen několika sekund, než se vyprasí grindová bouře házející předsudky zvesela přez palubu.

 

Album The Human Exuberance saje plným průtokem z chorobných zásobáren deathu, grindu a podobných nechutností. Rychlé hudební stopy mizející v prachu navazujících ukrutností vedou přímou cestou ke svému konci. Kapela už svým názvem v podstatě prozrazuje, že v jejich společnosti nepůjde o lázeňský pohovor ve vaně.

 

Materiál se nevymyká běžné představě rychlé smrti z hluku a neudýchatelného tempa. Sportovní výkon aktérů je potřeba ocenit stejně jako netypický a příjemný obal, díky kterému bych kapelu odhadoval spíš na nějaký sludge nebo stoner než takový chlívek, jaký se za ním skrývá. Po otevření vrátek se z něj okamžitě začne šířit hluk namačkaný v krátkých stopážích. Vše se děje hrozně rychle, ale čistokrevný grind žijící jepičím životem to není.


Originality album mnoho nepřináší, ani to není jeho záměrem. Nekončící mlátička překřičená brutálním vokálem, který kolísá mezi vysokým grindovým chrčením a hlubokým growlem, si přímo říká o živou prezentaci. Kadence slov je k nezastavení, zpěvák mele slovo za slovem a sekunduje neutahatelné bicí mašině. Jedním z typických znaků alba jsou četné pauzy, kdy se všechny nástroje krom bubnů odmlčí a jen úderová sypanice posouvá kurzor k dalším kapitolám.


Jedinou zvláštností, která albu zajišťuje určitou zajímavost, je lehká koketerie s atmosférou, což je prvek v tomhle ranku hudby neobvyklý. Jak už jsem zmínil, kapela experimentuje s intrem, ale během poslechu se ještě několikrát setkáme s falešnými náznaky dramatického rozmachu v podobě klávesových samplů, které vychylují střelku z přesně nalajnovaného kurzu. Kapele to dodává určitý punc jedinečnosti, ale nějaký hlubší dopad z toho necítim.

 

The Human Exuberance ale není hudbou k přemýšlení, relaxu ani oslavou pokroku. Je to agresivní výplach určený k jednorázové destrukci, po němž by měl následovat klid na lůžku. Diphteria se tímto dílem nevymykají běžnému průměru a pro mě zůstávají kapelou pro zábavu bez větší ctižádosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 25.3.15 17:20

Enslaved byli vždycky pokrokoví, s každou novou deskou ušli notný kus cesty dál a v jejich novodobé diskografii nenajdeme dvě sobě podobná alba. Ač nová deska rozhodně není špatná a v podstatě jí nemám co vytknout, tak se stejně nemohu ubránit dojmu, že kapela našla svůj směr už na Ruun a krom jednoho výletu bokem (Vertebrae) se v podstatě drží stejné šablony a jen obměňuje ingredience. Ač jsou Ruun, Axioma, Riitiir i In Times zcela odlišné desky, jakoby Enslaved už neměli kde brát a chtěli se raději usadit tam, kde je jim momentálně dobře. A když nad tím tak přemýšlím, tak jsem za tohle vlastně moc rád, protože mě poslední desky Enslaved moc baví a ke všem se s chutí vracím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky