Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo to myslím někdy v polovině listopadu, to nám takhle přišel do redakce mail od Ossieho, že společnými silami s dalšími labely vydávají druhou řadovku rakouské kapely Discure. A že hrají takový moderní hardcore/grindcore, který prý umí podat precizně naživo, a že se oproti jiným odlišují třeba tím, že texty mají v rodné němčině. A jestli bychom prý nenašli trochu času si to poslechnout a třeba i napsat pár slov, protože mi podzemní pisálci jsme velcí páni a co pochválíme, hned prodá dvě stě desek a co nepochválíme, do roka a do dne končí. Haha.

Na tyhle maily celkem pravidelně odepisuju něco v tom smyslu, že času je málo a podobných mailů několik denně (což je pravda, jako že se Jirka jmenuju), ale občas si něco z nich stáhnu a dám do přehrávače do auta, protože to je místo, kde poslední dobou trávím dost času, trávím ho tam sám a místo abych přemýšlel o kravinách a o tom, že svět se řítí do sraček, radši si tam pouštím muziku. Zhruba takhle se mi tam dostala ona deska od Discure, která úplně nevím, jestli náhodou není o tom, že se svět se řítí někam, ale minimálně se jmenuje tak, jak se jmenuje, takže o oslavě narozenin v rámci dámského pletařského kroužku to asi nebude. A někde v točkách mezi Jimramovem a Poličkou mě ta deska chytla, zaujala a začala si žít dalším životem.

Discure hrají hardcore a jestli je moderní nebo stará škola, o tom moc dumat nechci. Grindcoru tam moc neslyším (takového toho mého grindocoru pro starý dědky - Napalm Death, Carcass, Brutal Truth, Nasum a tak podobně, nic takového…), naopak mi to občas lehce zavane do emo (Verwelkt), do pěkných melodií (samozřejmě v rámci žánru) a prostě do takové té hry na city, která je s tímhle stylem svázána. Především je to ale muzika po okraj naplněná energií a takovou životní sílou, což je dáno rovným dílem bubeníka a zpěváka (ostatní prominou). Bubeník celou desku neskutečně žene vpřed, vokalista svým řevem stejně tak. A ano, musím dát Ossiemu zapravdu, protože ta němčina tomu sedí perfektně, a i když nerozumím ani slovo, ten koktejl je neskutečný nátěr. Nicht wahr?

Jinak deska nabízí přesně to, co od takového žánru očekávám – kromě rychlosti, energie a nasazení a sem tam osaměle vrčící baskytary i hromadu uvěřitelného potu a autenticity. Discure jsou především rychlí a je to jejich těžiště, ale umí být i přemýšliví a pomalejší (tam to není úplně na jistotu), a i když bych úplně neřekl, že jsou to skladatelští bohové, určité pokusy o složitější kompozici taky proběhnou (třeba právě Verwelkt). Není jich mnoho a není toho za potřebí, v tomhle žánru jde o něco jiného. Určitá jednoduchost naopak lehce koliduje s celkovou délkou, která dá člověku zabrat … ani ne tak v autě, kde album prostě plyne, ale vydržet u přehrávače doma celou hrací dobu je při té porci energie a zvířených emocích už docela hodně. Jinak ale za mě dobrý, Soundtrack for People Who Hate Music je náramný životabudič a album, které se mi zapletlo pod nohy ve správný čas.