Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
dISHARMONY  - Resonance

dISHARMONY Resonance

Victimer31.3.2021
Zdroj: CD digipack // promo od labelu
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: dISHARMONY dál rozvíjí svůj osobitý styl a zrají jako víno. Rezonují, kopou i hladí.

Trochu počítání a pár dat na úvod nebude od věci. Slovenské elektronické duo dISHARMONY se dalo po pěti letech znovu do pohybu a nebyla to úplně náhoda. Ono šlo během těch posledních pár měsíců rozklíčovat, že se něco děje. Napřed to bylo na konci roku 2019 vydané EP Subdivided, pak následovala povedená spolupráce s Vanessou na desce Ghost Army a vše završilo dvouskladbové dílko Reborn, které šlo ven těsně před Vánocemi. Bylo to na spadnutí a já se na to spadnutí těšil. Už mi ta zlověstná pocitovka, ten mechanismus s duší docela chyběl.

 


Novinka Resonance symbolizuje další výlov skrytých, temných pocitů na dráze pochybnosti - euforie a zpět. dISHARMONY se za dobu svojí existence vyšvihli do polohy uznávaného souboru s vlastním rukopisem, na který když člověk seznámený s děním v domácím elektro undergroundu narazí, nemůže vypustit z úst jiné jméno. dISHARMONY zkrátka jdou svojí cestou, na které umí sestoupit hluboko pod zem, aby tam nesetrvali po celý čas, protože mají v rejstříku i svá světlá místa a chytlavost je jejich druhé Já. Pro nepolíbené nebo náhodné kolemjdoucí budu ale konkrétnější. Jak jsme už u Disharmony zvyklí, jejich záběr sebou nese prvky industrialu a EBM, stejně jako zasněných atmosfér a melancholie. Je to elektronika, ve které se to pere.


Resonance otevírá nový obzor tohoto rozkročení. Nijak jej neboří, ale posouvá. Je potěšením slyšet, když zkušenosti mluví ve prospěch kapely, když ta hudba pořád roste. Jistě, dISHARMONY mají nějaké svoje limity a pořád docela úzký prostor k vyjádření, ale celkový feeling, maličkosti a posun v komponování nese kapelu dál. Když hned po intru kapela ve Frozen Faces nabere do plna svou typickou košatost, poté ji povznese smyčci (jen zlehka) a nakonec mi v mysli vyloudí fragment ze seriálu Gomorra (podobnost čistě náhodná), vím, že jsem tady správně. V I'll find the way si zahostoval Mortum alias Human Vault a je to vážně takový střet dvou mechanismů, aneb když vášeň promývá prskající elektroniku na spodku, to tvrdé jádro. V Loopers slyším jak Depešáky jdoucí jiným směrem, tak asociace a zvuky, které umí probudit skutečně silný prožitek. Je to taková emoční hradba. Dnes už stará známá Reborn je industrializovaná cesta do Vesmíru a Vacuum zase temně sklíčená hmota uzavřená asi zrovna tam někde na vzdáleném místě v galaxii, kam doplul prostorem i zvuk fujary. A ta zazní i na konci alba v Back To Life, aneb kus robotizovaného Slovenska, než všechno utichne. Jen velmi zkráceně...


... protože to není ani tak o tom vyjmenovat si skladby a říkat si k nim své pocity. Každý má jiné a každý by si měl vyzkoušet vlastní reakce. Hudba dISHARMONY učinila ve svém typickém soundu nový krok a ten mě baví následovat. Obalila své sny hustou kabeláží a rozvibrovala je v neurotické tiky ve vlastní hlavě. Resonance je deska, která narostla na významu zvuku kapely a poslouchá se zcela přirozeně, bez nutných ústupků. Už dávno to není hudba na pozadí, kdy si není dobré příliš komplikovat myšlenky a nořit se jen na okraj, kam člověk dosáhne. Dnes je to vlastně přesný opak. Ten sound je třeba projít beze zbytku a zachytávat podrobnosti. Ty tomu dodávají na významu. Za mě je Resonance v mnohém dál, než předchozí počiny dISHARMONY a je to jejich nejlepší práce. O tom jsem přesvědčený.

 


Ano, je to celé o zvuku. O tom, jak jeho specifika doplnit těmi méně tradičními prvky, nebát se, klidně i trochu zariskovat. O vývoji, o zkušenostech a o napojení se na stejnou vlnu. Bez toho to totiž nejde. Neřekl bych, že jsem překvapen, jako spíš rád, že dISHARMONY model  2021 přidali na atraktivnosti a jsou dál, snad i výš.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky