Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dormant Ordeal - Tooth and Nail

Dormant OrdealTooth and Nail

Monachos14.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Materiál na Tooth and Nail je sice agresivní a divoký, temný a brutální, ale zároveň dává posluchači spoustu prostoru k rozjímání v pomyslné klášterní cele.

Název této polské deathmetalové kapely znamená „Spící utrpení“. Hned na začátku musím říct, že poslech jejich čerstvého alba pro mě není mučením a rozhodně mě neuspává. Ale pěkně popořádku. Tooth and Nail je čtvrté album Dormant Ordeal (dále jen DO) a první pro Willowtip Records. což je jeden z mých oblíbených labelů. Vždycky si všimnu, když z jejich stáje vyběhne nový kůň. Nesázím na každého jejich z nich, ale většinou jejich plnokrevníci stojí za to. 


Dormant Ordeal bandAlbum otevírá temné ambientní mluvené intro, kde DO přiznávají svůj původ. V překladu zní název krásně bizarně „Stonožky a máry“. V dalších skladbách už se polština neobjevuje a kluci jsou věrní metalové latině, tedy angličtině. Škoda, občasné polské verše by byly příjemným osvěžením. Hned první skladba dává tušit, v jakých končinách deathmetalové říše se budeme pohybovat. Moderní neortodoxní death metal s několika kapkami blackmetalové kyseliny sírové. Na technice záleží, ale nejsou to žádní Gorguts. Kluci to hrají spíš na emoce s ničivým potenciálem zbraní hromadného ničení. Co udeří do uší jako první, jsou brilantní výkony chlapíka sedícího v kulometném hnízdě. Tím je hostující „ celebritní“ bubeník Chason Westmoreland (Hate Eternal, Faceless...), což asi nepotřebuje komentář. Když už jsem nadhodil téma sestavy - aktuální album je v podstatě one man show. Maciej Nieścioruk složil veškerou hudbu, texty a nahrál kytarové a basové party. 


Jeho pravou rukou je zpěvák Maciej Proficz, jehož death/blackový vokál se k hudbě dokonale hodí. Oceňuji různé netradiční efekty od ozvěn, přes náznaky sborů až po šepot. Takových míst na albu není mnoho, ale o to větší je pak jejich účinek na zvýraznění charakteru hudby. Občas mi svým emocionálním nábojem připomíná vokál Mikaela Stanneho z Dark Tranquility. Aby nedošlo k omylu. DO má s hudbou DT společného jen velmi málo. Pokud bych měl nicméně zmínit nějaké jméno, které je blízké hudbě na Tooth and Nail, jsou to hlavně Ulcerate, i když DO jsou méně disonantní a celkově stravitelnější než jejich novozélandští kolegové. Nejednou jsem narazil na to, že někdo přirovnával tvorbu DO k jejich slavnějším polským kolegům Decapitated. S tím moc nesouhlasím, ale třeba éra kolem Carnival is Forever (2011) má s aktuálním albem DO společné kontury. Trochu mi DO připomněli fenomenální, ale už spíše zapomenutý projekt členů Emperor: Zyklon

 


Nejvíce mi však sedí přirovnání ke zmíněným Ulcerate. Materiál na Tooth and Nail je sice agresivní a divoký, temný a brutální, ale zároveň dává posluchači spoustu prostoru k rozjímání v pomyslné klášterní cele. Metafyzická povaha alba je téměř hmatatelná. Dalo by se říci, že album je do jisté míry konceptuální. Jeho leitmotivem je boj v jeho různých aspektech. Toto poselství jde ruku v ruce s podmanivou grafikou Morgana Sorensena aka See Machine, jehož tvorba je označována jako primitive future. Osobně mi jeho grafika, která zdobí obal alba, v něčem evokuje expresionismus a především kultovní černobílý film Metropolis (1927). A myslím, že i toto album má potenciál stát se kultovním. První poslech mě sice nenadchl, ale ty další mě přesvědčily, že Tooth and Nail je skutečně ambiciózní projekt, který mi roste před očima, respektive v uších. DO sice (zatím) neobjevili nový deathmetalový kontinent, ale k hranici prozkoumaného světa se bezpochyby přiblížili. A to se nepodaří jen tak někomu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky