Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Spolek přátel ukrajinských lesníků a amatérských hvězdářů, Drudkh, nahrál své jedenácté dlouhohrající album. Album, které patřilo mezi ty, na které si každý atmosférickým rouháním posedlý mystik - laborant rád počkal, aby dopřál tělu něco energie a pookřál sotva zaslechl první tóny bzučivých kytar pocházejících z břízových remízků, do kterých prosvítá první jarní slunce.

Jsou to právě Drudkh, kdo často ve svých snech vidí jarní dny, probouzející se přírodu a skromně bující zeleň. Zrovna tak jsou to oni, kdo opustí omšelé zdi paneláků, rozdělává první ohně a pije vodu z lesních tůní, ze kterých nedávno slezl led a ve vodě se jen pár dní odráží větve stromů. Jsou to Drudkh, kdo umí zahrát na atmosférickou strunu, neponechat nic náhodě a rozeznít nejniternější sny a představy v kombinaci s černým kovem, jehož neúprosnost hladí přírodou načichlá melancholie a touha snít.

Sní se i na novince. Ani aktuální deska nepostrádá zádumčivé mlžení kdysi ostrých hran a kozlích kopýtek. Ale v kombinaci se současnými nápady a jakousi jarní únavou to všechno zní poněkud méně zajímavě, než byli ve svých nejlepších dnech (a letech) Drudkh schopni. Sotva se rozehřeje úsměv na zimou prokřehlé tváři, kdy to vypadá, že se skutečně ocitáme v prostředí prvních jarních dnů, hned jej zase zmrazí poměrně nezáživná a předvídatelná souhra, která nedrhne ani nevaří z vody, ale zároveň nepřináší něco, co by zvedlo ze židle. Prostě klídek, normálka, čas plyne, album taky a v podstatě se nic moc neděje. Novinka je jarní deska, co profrčí kolem, kývne na pozdrav a zase zmizí. Možná si není úplně jistá, jestli je to zrovna ona, kdo ty jarní dny opravdu přinese...

Jakkoli se snažím porozumět jejímu hlubšímu smyslu a touze zaujmout, nenacházím na ní souvislejší sled motivů, po kterých bych si řekl - tak tohle je ono, tohle je něco. Drudkh sypou z rukávu svůj specifický black, který nepostrádá chytlavé momenty, ale postrádá jejich duši. Jakoby se vše dělo jen na povrchu a nešlo se víc k jádru pudla, aby bylo jasné, že novinka není jen přehráváním pár skvělých chvilek, jenž se stejně časem rozpustí v čase a jejich síla odezní. Je to takové nijaké...

Sny o jaru tak končí poněkud rozpačitě. Jsou zajímavě rozehrány, člověk sám sebe nachytá, jak se snaží vstoupit do jejich mocného děje, aby po chvíli zjistil, že onen děj mocným není a sny jsou jen sny. Drudkh nedali světu špatnou desku, ale také jí nedali do vínku něco navíc a ona na to trochu doplácí. Takže bych to dnes ukončil slovy - vyšli noví Drudkh, zkuste je vzít za své, zázraky ovšem nečekejte.