Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Formace Drutty se na své hudební cestě vzdaluje experimentům a přibližuje se k řekněme klasické struktuře písní. Přímočarostí a jasně danou povahou skladeb je novinka nejdál ve své historii. Ačkoliv jsme už na minulém albu mohli pochytit podobný model, novinka je zase o kousek dál. Přesto stále jde o nejednoznačné hudební směřování, na první pohled možná i nejasné sdělení a celkově složitější a nesnadno uchopitelný celek, který však zavdává nutkání k hlubším rozborům, poslechům, zkrátka k niternějšímu věnování se. Ale vnoření se do hlubin drážek desky přinese velmi brzy své podstatné projasnění.

Název alba nám svým způsobem hned nadvakrát podsouvá směr, který můžeme od nahrávky očekávat. Lašské bahno totiž není jen o místopisném popisu, ale já tam cítím i nenápadný podsun hudebního charakteru. Nutno říct, že termín sludge je v případě Drutty nutné brát s určitou rezervou, ale je to myslím vcelku bytelný pilíř, ze kterého se jako ze statného kmene větví odnože dalších hudebních vlivů. Vyšpionit jistě lze doom, stopové množství blacku, ale i experimentálnější polohy těžkých tónů Godflesh či Voivod a ke všemu se ještě budu nějakými oklikami vracet.

Lašské bahno je tedy nahrávka věnovaná krajině domovské. Zrcadlí se v ní zkušenosti, semknutí s přírodou a chtě nechtě i zakořenění a formování oním krajem. To svým způsobem stejně každý cítíme po svém. Někdo se snaží třeba i vymanit z podobného sevření a někdo si to ani nemusí uvědomovat. Třeba když to vezmu podle sebe, tak jakožto v podstatě rodilý Kašperák jsem nikdy příliš nevnímal mimořádnost a majestátnost své domoviny. Teprve s časem, odstěhováním se, životními zkušenostmi, nepravidelnými návraty a dalšími střípky se ten domovský kraj vykreslil jako nepolapitelná energie a silné pouto. Lašské bahno se tedy snažím napasovat na podobné pocity a modely, abych lépe porozuměl hudebním i textovým záměrům, které nám Drutty tentokrát představují. A pokud se dokážete podobným stylem naladit a napojit na frekvenci takových dojmů, pak jsem si docela jistý, že té desce propadnete nejpozději u druhé skladby.

Systém a pořadí skladeb poukazují na rozmanitost kraje, na pomíjivost vzpomínek, na proměnlivost přímo úměrnou globálním přesvědčením a potřebám a vyvolávají záchvěvy melancholie a nostalgie i v momentech masivního burácení. Dejte si třeba takové Chudobky, kde do monstrózní nálady odkazu Neurosis vplouvá text, který by byl snadno zařaditelný na první nahrávky Čechomoru. Naprosté prolnutí světů, které jsou zdánlivě daleko. Ve skladbě Lubině se zase dotýkáme éterických (ale jen lehounce) manter na říční téma. Velice atmosférická skladba s podmanivým akcentem, která fantasticky vyvrcholí smyčcovou pasáží. Trochu mi tam probleskuje vesmír Oranssi Pazuzu, ale jen lehoučce. Jinde (Pod pivovarem) zase cítím valivost Kyuss a tak bych mohl asi pokračovat dál. Asociací dokáže moje hlava vygenerovat možná až příliš mnoho.

Ale abych nezůstal nic dlužen vysvětlivkám již dříve zmíněných kapel, zkusím to nějak obhájit. Nuže, vliv Voivod tady cítím z období řekněme Phobos, kdy se jelo v duchu natlakovaného válce a jako ledoborec s chladným srdcem hrne před sebou vše a přitom za sebou nechává snadněji přístupnou cestu pro další poslech. Složité myšlenky? Samozřejmě, a hned přispěchám s další. A to jsou ti Godflesh, kterým jsem se na doporučení zpěváka a baskytaristy Sedla nějaký čas věnoval. Paralela, kterou vidím na Lašském bahně, je především ve vokálu. Zpěvy jsou tu převážně melodické, civilní až vysoké a na pozadí jim jede hutná a kompaktní masa klasických metalových nástrojů. Třebaže je to jen takový nenápadný dojem, cítím v tom velkou jistotu a vlastně je mi taková práce s hlasem sympatická. Líbí se mi, že textu tu není moc a tím pádem ani zpěvu tu není moc. Nepřekáží, skvěle funguje, někde dokáže přitvrdit, jinde je zase podepřen chorály, a tak všelijak se to tu kroutí jak divoké vodní koryto.

Skoro se zdá, že deska s rostoucím časem sama graduje a roste. Takže pokud budete mít podobně jako já pocit, že první skladba není ta nejsilnější pro úvod, vydržte a odměny se brzy dostaví dostatek. Zajímavostí ještě může být i to, že vedle šesti skladeb tvořících základní a vlastně zcela úplnou náplň alba existuje píseň sedmá. Ta se posluchači odkryje jako bonus po stažení download kódu z Bandcampu (takže si tu desku kupte, ať dostanete svůj kód). Je to čistě instrumentální a velmi „rehearsal“ skladba, která mi přijde jako příjemný dovětek a zpestření. Ale to je jen taková malinkatá zmínka pro úplnost. To hlavní je k mání na Lašském bahně ve fyzické podobě. Takže smířlivá píseň Soutok je zároveň dokonalým závěrem. Byť má trošku chmurnou podstatu, ale ve výsledku má v sobě něco zajímavě osvobozujícího. Takové závěrečné rozhřešení, rozplynutí nebo splynutí… soutok.