Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Duobetic Homunkulus -  Ani já ani ty robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme

Duobetic Homunkulus Ani já ani ty robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme

Victimer14.4.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Vesměs povedená a řemeslně dobře odvedená etuda tématicky spjatá se strojírenstvím a myšlenkami okolo něj. Jedním uchem progresivní a působivá, uchem druhým atmosférická a nespoutaná ortodoxnem. Tak či tak, do stroje v stroj, nechť se fabrika dme a buchary buší!

Sen to není, nesmí. Ještě než se pustím do samotné recenze kolostrojní dvojice DUOBETIC HOMUNKULUS, jsem rád, že ani samotní !T.O.O.H! ještě nevzdali svůj boj a během sezónních sklizní LP 2011 znovu povstali. A proč se o nich vůbec zmiňuji? Je to jednoduché, jak kytarista a hrdelní mistr rozhlasových podnikových vysílání pro dílny a velíny, Wokis, který se na provozu !T.O.O.H! svého času podílel, tak samotná tvorba, neb i ta svým způsobem na zasloužilé kombo upomíná, jsou hlavními důvody proč si uvést vše na pravou míru. Odborová organizace Zero Budget Productions byla tak milá a nakloněná dělnickým manýrům, že svolila k vydání nového nosiče a rozeslala jej na mnohé adresy, na kterých bude uměleckému kroužku DUOBETIC HOMUNKULUS postupně vystaven resultát ohledně délky tvůrčí dovolené obodované počtem dní v rozmezí číselných hodnot 0-10.

 

Na naši echopální adresu také dokvačil jeden ze vzorků. Hlavní smysl a poslání dua vidím, a snažím se i slyšet, v progresivním prznění death metalu dalšími a dalšími prvky, kterým nečiní problém ani zbloudilé aplikování dechovky. Inu proč ne, zní to docela svérázně. V poměrně hezky pochystané papírové krabičce se skrývá jeden brusný kotouč klasické velikosti, po jehož vložení do menšího než obvyklého přehrávače, nastane podivná extrémní groteska, která zaujme zejména množstvím změn a solidním rejstříkem postupů. Tématicky je jasno, neboť v přilehlých továrních halách existují místa, kam se hodí podobnou problematiku nasměrovat a zcela zřetelně si umím představit, kterak dvojice po směně věnované údržbě lisu, složí dohromady aparát a již v dílně začne onu skončenou směnu přetavovat do hudební polohy.

 

 

 

 

Nadhled, humor, snaha o českou bohatost co do vyjadřování. Tady už by to dle mne šlo výrazněji lépe. Neříkám, že je něco špatně, nebo nevěrohodně, ale zdá se mi, že leckterá místa šlo využít lépe, nebo s nimi prostě a jednoduše nejsem ztotožněn. I ten humor jako by místy nebyl až tak k pousmání, jako spíš nutný v pasážích, kde by nutně být nemusel. Možná bych trochu ubral, byl záludnější. Mno, ale tohle je samozřejmě jen můj názor. Hudebně po převážnou část novinky (skutečně se vyhýbám onomu předlouhému názvu) ovšem problém nemám. Je slyšet, že spolku DUOBETIC HOMUNKULUS je death metalově pokrokové smýšlení vlastní. Osobně jsem pak rád za doprovod ostatních nástrojů a hostů, kde je dán prostor harmonii a skutečně procítěným pasážím. Nahrávka tak mnohdy velmi pěkně rozkvete. Jindy se pak ale možná až příliš zamotává do stupnic a akordů. Celkově jde o řádnou šlamastiku a neustále se proměňující válcování, které není válcováním v pravém slova smyslu, ale hlavně skladatelsky pečlivě řízenou střelou do řad natěšených uchazečů o zaměstnání ve strojírenském průmyslu. Když to vezmu kolem a kolem, je to slušné, skutečně ano. Hoši, vzkazuji vám v závěrečné řeči, kterak je bezmála týden, tedy necelých sedm dní aktivního odpočinku, tou cifrou, kterou vám daruje člen podnikové rady Echoes zinu. Užijte je strojnicky a se zanícením mechanicky vlastním.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky