Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V totalitním Bělorusku to svobodně smýšlejícím lidem vonět nemůže, takže prchají. Mezi tyhle disidenty se řadí taky black/doomoví Dymna Lotva, kteří našli nové útočiště v Polsku. Hlavní koncept nového alba lze popsat jako „běloruskou etno-astronomii“. Ve slovanských pověstech je hvězdná obloha spojována jak s posmrtným životem, tak s cestováním, což se úzce prolíná s osobní zkušeností hudebníků s nucenou emigrací. Tuto myšlenku ztělesňuje název alba Vyraj – bájnou říši, kam na zimu odlétají ptáci a kde nacházejí svůj poslední odpočinek duše zesnulých.

Titulovat ovšem tuhle kapelu jako black/doom úplně nestačí, je to až moc zjednodušené. Prim hrají melodie a ty nabírají jak z těchto dvou žánrů, tak z folklóru, nebo progresivních či post-metalových pramenů a vše pak tvoří jeden celek Vyraj. Respektive až sem Dymna Lotva dorostli. A že jsou schopni promítat svou atmosférickou hudbu i dalšími (příbuznými) směry, ukazuje např. jejich další projekt Hangover in Minsk, o kterém už u nás byla řeč ZDE, anebo TADY.

Dymna Lotva se pro atmosférickou hudbu narodili a dávají jí svou vlastní esenci. Vyraj je prozatím jejich nejvyzrálějším počinem. A je především o nespoutanosti, překračování hranic a spojení s mystikou a folklórem. O nenucené radosti z hudebního pohybu, kdy je album po okraj napěchováno prolínáním nálad a motivů. Přitom nejde o nic neslyšeného ani významného. Ona významnost naroste až po vyložení karet. Kapela se stále drží svých tradic, ale pořád víc a víc se otevírá dalším svodům, vlivům a možnostem. A má to pod dohledem.

Zhudebnělá nehynoucí energie disponující chutí divočit, být odvázaná a stejně tak poukazovat na odvrácenou stranu toho živelného drajvu. Noční obloha je plná otázek, zvídavých i temných. Život se promítá na tohle tmavé plátno a Dymna Lotva o něm křičí, vypráví i tajuplně přemítají. Rád se nechám vést tam, kde se střetává několik poloh, myšlenkových i hudebních. A rád tak činím za doprovodu někoho, kdo o tom nejen přemýšlí, ale dokáže to předat pomocí hudby.

Já jsem dejme tomu ten hraniční posluchač, nikoli ten uprostřed terčíku. Možná je to na mě pořád až příliš nezkrocené, ale snažím se v tom orientovat. Smysly jsou plné všech těch proměn, hudebních, vokálních, i náladových. Vede je hlad po sdílnosti, což se taky nesmí přehánět, a já se zase cítím tak trochu balancující na hraně, ale... Dymna Lotva jsou živelní v tom správném nastavení. Štěkající, dumající i rozjívení. Emoce, melodie, všechno to stříká ven a i když je přítomen mistr Aaron Stainthorpe (zpěv v The Boat of Despair) a to je mistr žalu, album pořád uhání kupředu a neslevuje ze své vyřídilky. Hrne se dál, i když se začne stavět na majestátních a honosnějších momentech. Uhání to, kope, zkrátka letí.

A způsob, jakým Dymna Lotva vše uřídí a pospojují, je osvěžující. Ano, může chvílemi prudit, jak je nakoplý až moc, ale tím, jak se neustále přelévají emoce a atmosféry, vítězí pocit řízené nespoutanosti, protože to nikdy neuhne někam za tu zmíněnou hranu. Je to pod kontrolou a přirozené, protože tihle lidé to mají v sobě. Trochu jsem váhal, to se přiznám, ale Vyraj je vážně velmi dobrá záležitost, která se poslouchá sama.