Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dynfari - Sem Skugginn

DynfariSem Skugginn

Bhut26.2.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Silně emotivní záležitost s nádhernou atmosférou. Však země původu (Island) je toho pojistkou. Dynfari jsou křehkou existencí, která se nebojí i prudšího výpadu. Umějí vše, co potřebuje mysl k oproštění se a dosažení svobody.

Čím dál tím častěji zjišťuji, že sáhnout po kapele z Islandu s sebou přinese pozitivní výsledek. Nejinak tomu je i u kapely Dynfari, která existuje teprve od roku 2010, ovšem její prezentace je hodna pozornosti. Proto jsem se rozhodl zmínit se o dosud poslední nahrávce vydané v říjnu roku 2012 Sem Skugginn.

 

Kapelu tvoří dvojice umělců, kteří se dříve nikde neangažovali. Přináší nám proto zcela čerstvý a osobitý materiál z jejich čistého panenského pohledu. Hudba už toliko neposkvrněná není, jelikož se jí zabývá plno dalších uskupení. Black metal je nepřeberná studnice inspirace a kapely v tomto žánru neustále vznikají a vyvíjí se. Nutno podotknout, že to některým jde vskutku báječně a dokážou dokonce i zaujmout nějakou tou inovací. Dynfari patří do odnože atmospheric black metal, proto hledejme v jejich hudbě atmosférického ducha. Přítomný tam je, o tom není pochyb. Dokonce i ta inovace, či originalita by se objevit dala. A ačkoliv se jedná teprve o druhý počin v kompletní diskografii kapely, má vskutku vysoké ambice.

 

Sem Skuggin je albem našlapaným až po okraj. Nejen svou délkou, ale i hudebním obsahem. Zaškatulkovat dané dílo do strohého atmospheric black metalu je nakonec nedostačující. Tento jev spíše slouží jako startovní čára a větévka, na kterou jsou roubovány další žánry typu sludge, či post-metal. Jelikož je kapela pořád ještě nováčkem a mnohým z vás bude její jméno dosud neznámé, můžeme si nastínit interprety, kteří by po jejich boku mohli stát. Jakožto sousedy obdobně laděné hudby bych tedy viděl Zatokrev, Velnias, nebo samotné Sólstafir (snad díky zemi původu). Ostatně svým výrazem více spadají do černých toků a na světlo přílišně nevykukují. Rádi se halí mourem a nechají přikrývat sněhovou peřinou. Rádi mrznou na vrcholcích hor a putují nekonečnými pláněmi, či z povzdáli sledují divoké moře. Je to hudba plahočivá, klidná a hladivá. Táhlé kompozice plné nápadů a všelijakých nálad. Samozřejmě to není jen o melancholii a nostalgii, jsou zde momenty, kdy se zdánlivě klidná hladina rozbouří. Kdy je oheň rozdmýchán v nežádané rozměry. Jeho plameny pak žijí ze všeho, co mu přijde do cesty. Děsivá scenérie má však uhrančivého působení. Se zájmem sleduji, co všechno lze během těch několika minut provést a zažít. Vidím snad vše, od zrodu po zánik. Uvnitř mne sužují pocity beznaděje i světlých zítřků. Obě misky vah jsou plné a jejich obsah těžký. Zobáčky se sice neustálily, ovšem jejich odchylka je minimální. S obrovským zájmem se probírám jednotlivým obsahem obou misek a neustále odkrývám nové a nové. Ať už se jedná o perfektní melodie, vokální plochy, roztahané kytarové drnkačky, či běsnící kreatury vycházející zejména z černého podloží.

 

Málokdy se setkáme se slabým dílem z této destinace. Island je sázka na jistotu. Dynfari mne v tomto názoru utvrdili. Jejich deska Sem Skugginn je plná roztodivných emocí, které plují s takovou ladností, aby sami sobě nepřekáželi a vzájemně se neodstrkovali. Umějí pohladit i rozvztekat, však jsou čisté – upřímné. Zpěvu kapela příliš nevyužívá, spíše se zaměřuje na kytarové linky a celkové rozložení kompozice. Ve chvíli, kdy už je nějaký ten hlas slyšet, je s ním zacházeno stejně kvalitně, jako s jakýmkoliv jiným nástrojem. Není to jen nezbytný doplněk, je to další hudební prvek, který celkovou směs pozitivně obohacuje. Je pestrý a jeho výskyt je ojedinělý, přičemž si vlastně uvědomíte jeho vzácnost. Nicméně hudba samotná má originální duši. Dýchá vedle vás stejně silně, jako osoba spočinuvší na ramenou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky