Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Němečtí blackers Dysangelium se od prvního dema Exordium vykazují jasným rukopisem. Svým počinům od dema až po aktuální EP Exxektratus dodávají punc jedinečnosti, díky které je jasně identifikovatelný. Jedním z faktorů může být prakticky neměnná sestava. To samozřejmě nic neznamená. Jsou smečky, které spolu hrají třicet let, a styl mění desku od desky. Abych se v tom dál nemotal, přiznejme Dysangelium jak se říká – dar od bohů. Basák Cruor je v kapele pár let, na tvůrčí chemii evidentně vliv nemá, ale nedá se říct, že by styl v ničem neobohacoval. Basa není ve skladbách Exxekratus pouze doplňkovou ozdobou, ale to ve svém vyprávění předbíhám…

Pět let studiové pauzy není při pohledu na diskografii pro Dysangelium nic výjimečného. Řekneme si, že čtyři skladby za takovou dobu jsou nic moc. Podotýkám, že Exxekratus je sice EP, ale dlouhé bezmála dvacet minut. Exxekratus se od předchozí Death Leading zdánlivě neliší. Jak jsem psal, rukopis je daný. Skladby jsou však ošetřeny důraznější produkcí, jsou poněkud extrémnější a konkrétnější. Jsou přímočaré a správným způsobem divoké. Jedovaté kytary se proplétají v rafinovaných propletencích. Líbí se mi prostorové bicí, obdivuju místy až punkový vliv. Šílené jsou uřvané vokály nejen hlavního vokalisty Sektarista 0, ale také doprovodného ukřičence, bubeníka A.N.L.

Albu dominují dva manifesty – úvodní Of the Burning Throne a třetí Whispering Knives. Obzvláště první jmenovaná umí zaseknout drápy do nebohé mysli řádnou silou. Svůj naturel podává posluchači jako řádnou facku. Občasné zpomalení rychlým pasážím dodává na pružnosti. Whispering Knives se zpočátku plazí a v mlhách ztrácí, ale po chvíli se vrací k mrskání nepřipraveného vnímání. Trachea je zdivočelou kruťárnou na duši. To nejhorší nakonec. Skladba Delirious Transcendence byla složena pro Thánatos Áskesis, ale pro potřeby délky vinylu se tam nedostala. Nyní však přišel její čas. Je hmatatelně odlišná. Po všech stranách pochmurnější, ale také méně detailní song uhrančivě čarující zlé vize.

Extrémní styl Exxekratus a Dysangelium samotných není bezhlavým bordelem. Instrumentální i tvůrčí zdatnost a hlavně tvůrčí dobrý vkus ovládá strohost a jasně řečenou brutalitu. Dysangelium podřizují své skladby nervnímu vypětí. Jsou palčivě naléhavé. Můžete do sytosti vychutnávat chytlavé nápady a hrubiánskou náladu, která ve vás může vyvolat pěknou obludu. Podle dostupných informací je Exxekratus předzvěstí třetího dlouhohrajícího alba. Jásejme tedy, volejme hurá, zatím si ale užívejme výborného minidíla Exxekratus, které stojí v diskografii Dysangelium plně samostatně a plnohodnotně.