Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vexier je slovo mnoha významů a zní stejně tajemně, jako zní sama kapela E-L-R. Post-metalová trojice ze Švýcarska, která tak nadchla svým debutem Mænad. Název Vexier si lze vyložit různými způsoby, a to je na něm to lákavé. Zmíním jeho latinský původ od slova "vexare", v některých dialektech je zase chápán jako logická hra, prostě puzzle. Poučné to vědět, ještě poučnější si album naposlouchat a snažit se podniknout vlastní cestu do jeho hudební duše. Je to znovu skvělý poznávací výlet.

Vexier je druhé album kapely, pro kterou může být stylizace škatulkou post-metal stejně správná jako svazující. Je v ní totiž víc. Hudbu E-L-R je dobré brát jako metalový rituál. Doomový, psychedelický, provoněný šamanismem, svíčkami, květinami a přírodou jako takovou. Je tu znatelný odkaz na melancholii shoegaze a dohledat se dají i post-rockové nitky. S klidným svědomím tedy můžeme o E-L-R hovořit jako o magickém doomgaze, což je zároveň škatulka, kterou jsem si k Vexier vybral jako nejvhodnější. Znovu se setkáváme tváří v tvář temné hradbě pocitů, z nichž nás některé vtáhnou do jemnější a atmosféričtější polohy kapely, a další si zase nijak nezadají s primitivnější a pudovou výbavou. I ta k E-L-R neodmyslitelně patří a není to jen o snadno vystopovatelném vlivu black metalu.

Oproti debutu Mænad jsem zprvu z novinky necítíl tolik magie a mohutnosti. Epické výpravnosti. Rituál Vexier mi v tomto ohledu přišel živelnější, přímočařejší, snad i rozvernější. Nakonec jsem ale došel k tomu, že to bude spíš tím, jak si kapela ve svém vlastním teritoriu buduje nové cestičky a jak pevně přitom zůstává zachována její původní podoba. To zemité a mystické gró. Moment překvapivosti a ohromení se sice nedostavil způsobem jaký jsem očekával, ale o to víc se potom novinka otevřela a rostla každým dalším poslechem, aby postupně vyjevila svá tajemství.

Jen trochu v jiném nastavení se vrátila typická kytarová hradba. Ty původní znaky, v nichž koluje nespoutanost a živočišnost rozvážně gradujících skladeb. Doomové eposy s uprostřed vřavy pohupující se basou. Znovu jako by ožily jeskynní malby a zaklínadla a kapela spustila svůj vizuálně atraktivní obřad jako jemně tkaný gobelín. Lesem se opět prochází drobná divoženka a zve nás dál do své říše. Jen tak do přírody, která se po pár minutách stane o dost mystičtějším místem, než jsme zvyklí. Provádí nás skladbami, kterých oproti debutu o jednu ubylo. Je bosá a tančí. Je elegantní a krásná, ale mějme se před ní na pozoru, umí přece čarovat.

Album Vexier z každé strany orámovaly dva dvanáctiminutové kolosy, Opiate The Sun a francouzsky zpívaná Forêt. První pomalu a obezřetně vtáhne do celého příběhu alba a druhá nás již jako namlsané a s celým rituálem seznámené (m)učedníky provádí velkým lesem a ukazuje nám jeho krásy i nástrahy. E-L-R k novince natočili hned tři videa. K Opiate The Sun a taky k Seeds dali na vizuál a uměleckou formu, u Fleurs of Decay si kapela zahrála tam, kde jí je nejlépe. V prostředí svíčkami osvícené temné místnosti. Všechna videa fungují a předávají co mají. U Seeds mimojiné to, jak dokonalé může být spojení metalového rituálu s atmosférickým shoegazingem. Je fakt, že současní E-L-R krmí svou hudbu paprsky posmutnělé naděje víc a jsou slyšitelně blíž klasickému shoegaze vyznění. Všimnout si toho lze i po stránce vokálů, kde se esoterické nápěvy mění v atmosférické povídání si s oblohou, po které jen tak plují mraky. A přitom se nemění nijak dramaticky, ale souzní spolu. A pokud jsem mluvil o přímějších a schůdnějších E-L-R, měl jsem na mysli hlavně skladbu Three Winds, kdy to na poměry kapely vážně kvapí. Meditace se nemění, mění se jen její tempo.

Jakým způsobem u mě postupem času album vyrostlo, to reprezentují hlavně dvě závěrečné skladby. Jak Fleurs of Decay soustředěně pomalu rozplétá své nitro a jak soustředěně přitom celá kapela působí, má svoje kouzlo. E-L-R v celé své kráse a přirozenosti. Výpravní, hypnotičtí, ale také agresivní a ve svazku s blackmetalovými ozvěnami. Tady si ta jejich divoženka může utancovat nohy. A pak je tu finále ve formě lesní hymny Forêt. Přírodní zvuky ke kapele neodmyslitelně patří, ten pocit obřadnosti se musí trochu nastavit, ať to má tvar a návaznosti. Ani Forêt se nevyhne kvapíkové pasáži a zrychleným emocím, ale jinak je to velká lesní tryzna, kouzelnické tvarování představ o lesním chrámu, ve kterém je hlavním průvodcem mužský vokál.

Když jsem končil recenzi na debut Mænad, přišlo mi, že ho v konečném hodnocení trochu šidím a zpětně jsem věděl, že jsem měl 5% přihodit, možná rovnou 10%. To nadšení každým okamžikem rostlo, stejně jako rostlo samo album. S Vexier jsem si po této stránce užil víc práce. To se odtajnilo o poznání stydlivěji, pomaleji. Výsledek je ale znovu podmanivý a kouzlo E-L-R dál funguje. Proto už při hodnocení nedám na žádné spekulace a nějaké čekání na lepší příště nedopustím. To se k podobné hudbě ani nehodí. Jen to, jak se jí nechat pohltit, prorůst a ona si sama řekne, co potřebuje. Já jsem s Vexier smířený, ale přesto si myslím, že mi může ještě neco málo prozradit. Je to ale jedna z nejlepších desek, kterou jsem zatím měl možnost letos slyšet, to vím jistě.