Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes Of Eon - Immensity

Echoes Of EonImmensity

Bhut22.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Odlehčete mysl od zbytečných břemen a takto nazí vniknete do hlubin vod Echoes Of Eon a jejich čiré kytarové studánky Immensity.

Co bychom to byli za Echoes zine, kdybychom se nevěnovali těm pravým ozvěnám. Zejména když se jedná o ozvěny věčnosti, respektive Echoes Of Eon. Je to nenápadná kapela z Polska. Hrají (převážně instrumentální) experimentální post-rock, nebo metal, to už máte vcelku jedno. V letošním roce obdařili uši posluchačů deskou Immensity a my se nad ní trošku pozastavíme.

 

Z dáli volají jemné tóny kytar, odrážejí se od skal a končí kdesi v končinách příštích. Nekonečný odraz, impuls, ozvěna. Na věky tu není nikdo z nás, ale hudba ano. A proto bychom měli klást důraz na její kvalitu, ať ta památka nějak vypadá. Právě doléhající ozvěna desky Immensity patří, já to prozradím hned na začátku, k těm vyloženě líbezným a zdařilým. Hudba se otírá o progresivní vyhrávky, které mnohdy evokují black metalové rifování. Tempo je však pomalejší, učesanější a rozhodně nevniká do žádných satanských rituálů. Prolíná se s pomalými pasážemi, střídá nálady a klade důraz na atmosféru. Intenzivní zážitek dokreslují požitkářské bicí a jemný lesk elektroniky. Ale ta nezbedná kytara tu má zcela zásadní slovo a stává se dominantou celého díla. Veškeré písně jsou stavěny zejména na její obrovské škále možností. Variabilní nástroj, se kterým kapela zachází jak s relikviářem. 

 

Je mi jasné, že hnidopiši mohou namítat, že ten a tamten moment slyšeli kdesi jinde a třeba i lépe. Ale proč být neustále úzkoprsí? Ponořte se do hlubin této podmanivé hudby. Tahle deska vás totiž dostane od samého začátku. Nečeká na nic, jde rovnou na věc. Jakkoliv je album přímočaré, věřte, že napětí bude i tak nemalé. Při každém rozechvění struny bude vaše mysl odlétat dál a dál. Stejně jako putuje ozvěna od stěny ke stěně, tak poplují vaše myšlenky. Z letargie člověka vytrhne až závěrečná skladba Japet. Do jejího lůna byl vsazen zpěv – čistý, mužský, hladivý. Ani tentokrát to nebude žádná divočina, ale další nádherný výlet. Přestaňte alespoň na moment být tím, co máte napsáno v občance a v pracovní smlouvě. Odlehčete mysl od zbytečných břemen a takto nazí vnikněte do hlubin vod Echoes Of Eon a jejich čiré studánky Immensity.

 

Precizní album plné momentů, při kterých se chvěje srdce. Toto album je totiž detailní - je tvrdé, puntičkářské, chladné a především podmanivé. Jediný přesun tónu by jej zbořil. Vše je poskládáno s naprostou přesností. Tak, aby se líbilo a aby dokázalo oslovit od prvního setkání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky