Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes of Gloom - The Mind

Echoes of GloomThe Mind's Eternal Storm

Jirka D.13.2.2026
Zdroj: mp3 VBR V0 // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Solidní blackmetalová deska z pera debutujícího projektu.

Dnešní recenze nebude o tom, že se ze mě stává kovaná fanynka black metalu, protože tuhle možnost už jsem historicky propásl a pravděpodobně už se nebude opakovat. Na druhou stranu ale mám rád občasný kontakt s tímto žánrem a zvlášť, je-li to jeho příjemnější, poslechová a atmosferičtější podoba (ortodoxní fans prominou…). A zhruba takhle by se právě dal charakterizovat debut mladého nadšeného Australana Dana Elkina, který je na světě od podzimu loňského roku (ten debut) a jeho poslech, řekl bych, nebolí ani trošičku.

 

Echoes of GloomOnen Elkin si svůj úplný veřejný debut odbyl už v roce 2024, kdy v rámci svého dalšího projektu Stellar Remains vydal EP Wastelands. Tahle jeho podoba je dle metalové encyklopedie laděná do atmo black / deathu, což jsem neověřoval a taky jsem se neptal, proč rok na to vydává tentokrát už plnohodnotnou nahrávku pod novou značkou Echoes of Gloom, jestli je v tom nějaký zásadní rozdíl, jestli je rozumné štěpit síly a jestli to nebude působit pro kolemjdoucího trochu zmatečně. Bhut by mi jistě vysvětlil, že u těchto one-man bojovníků je normální, že počet jejich projektů se blíží počtu členů Kelly Family, že jenom dva projekty je vlastně naprostá zívačka a že co zase pořád mám. To já jen tak…

 

Deska The Mind's Eternal Storm nám přistála v redakci společně s dalším asi tisícem a jedním albem prostřednictvím digitálních prostor, takže důvod, proč zrovna ona se dostala až do finále v podobě recenze (pozor, návod!) je třeba hledat nejspíš v tom obalu. Přiznám se, zaujal mě. Barevným laděním, osudovostí, možná záměrnou nekonkrétností, pod kterou si člověk může představit v podstatě cokoliv, třeba Putina před branami Paříže nebo stav EU za pět let.

 

Obsah nahrávky je, jak už bylo řečeno, black metal ponejvíc atmosferický, se silnou melodickou složkou, přiměřeně dobrými zpěvy (místy vícehlasými), zahraný ve středním až rychlejším tempu, s hladkou a příjemně plnou kytarou a na můj vkus rozumně zahranými bicími. Nedokážu rozklíčovat, jestli je Elkin nahrál sám, nebo zda bicí programoval, protože pokud ano, tak klobouk dolů jak před možnostmi současné techniky, tak i jeho střízlivým pohledem na jejich vedení. Na několika místech mi připomínají styl používaný u Agalloch, z čehož možná (mimo jiné) pramení moje sympatie.

 

Album má v duchu svého žánru a své celkové tematiky docela zastřený a svým způsobem nevýrazný, tichý a neagresivní zvuk, což vidím a slyším jako jednoznačnou přednost, díky níž nahrávka velmi přirozeně naskakuje na poslechový automat a umožňuje posluchači snít. Zaposlouchávat se a přitom spřádat svoje vlastní myšlenky, které mohou plout v nebeských výšinách stejně snadno jako se nořit do nejhlubšího nitra. Kompozice jsou v tomto ohledu vedeny volně, přirozeně a až na několik dramatičtějších momentů a lehkou zuřivost skladby Wanderer of the Mind's Eternal Storm představují ponejvíc zamyšlenou až kontemplativní formu blackmetalového žánru. Něco pro snílky, romantiky, vypravěče starých příběhů a přírodní mystiky, řekl bych. 

 

Deska obsahující včetně minutového intra a jedné krátké mezihry osm položek hraje a plyne jedna báseň. Bez nudy, bez přešlapů a bez komplikovaností, které by její plynulý tok zbytečně čeřily. Asi vás při jejím poslechu napadne několik a možná spíš mnoho podobných, mezi které bych tak úplně nezařadil vydavatelem uváděné Emperor nebo Summoning (ty možná), ale třeba Drudkh v takové light verzi už trochu jo. Echoes of Gloom určitě není o objevování nových území, ale o stvrzení vlády nad těmi už objevenými už ano. Z tohoto pohledu je tahle deska v podstatě výborná, a to navzdory její levné, dost možná neprůbojné a takové zastřené produkci. Možná právě proto. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky