Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Egypt - Endless Flight

EgyptEndless Flight

Jirka D.1.1.2016
Zdroj: mp3 VBR // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Egypt opět přinášejí hudební pohodu a klid do duše, ale nového nic. Toho starého je naštěstí dost, tak akorát a hlavně na úrovni, která rozhodně potěší.

Stoner, odkazy starých Black Sabbath, dřevorubecké riffy, podladěné struny, doom a vousy až po kolena. Kolikrát jste tyhle fráze v poslední době četli? Mockrát, jasně. Kolik kapel, které více či méně ctí tahle pravidla, vysypete teď honem z rukávu? Asi dost. A kolik z nich považujete za svým způsobem jedinečné a nezaměnitelné? To už bude potíž...

 

O amících Egypt jsme už jednou psali a bylo to v souvislosti s jejich první long-play deskou „Become the Sun“, která se po prvotním vydání samotnou kapelou dočkala se zpožděním tisícovky cédéček na Totem Cat Records a pětistovky vinylů u Lukáše na Doomentia Records. Osud druhé řadovky je - pokud jsem dohledal správně - plus mínus podobný a zásadních změn se nedočkal ani obsah. Egypt válí svůj stoner bobek po vzoru praotců Sleep, mnohdy jak zpomalení Red Fang či unavení Saint Vitus, válí ho s přehledem, ale bez špetky čehosi jako invence. Může nám to stačit, můžeme být spokojení, ale můžeme taky couvnout a vydat se na cestu k mnoha dalším. Je jich dost.

 

Egypt band

 

Minulá deska byla dlouhá a pomalá a především nenaplněná až po okraj, takže vzpomínky kolegy Davida, který se jí tenkrát věnoval, směřující k eponymnímu albu šlo pochopit. Tentokrát jakoby se Egypt chytli za nos a minimálně s hracím časem naložili rozumně. Nových pětatřicet minut je rozumná porce, která navíc neusíná za chůze (vzpomeňte na The Village Is Silent z předchozí desky) a hlavně ve své úvodní polovině (především The Tomb a Tres Madres) překvapuje i svižnějším tempem. V mezích žánru samozřejmě.

 

Egypt opět vsadili na menší porci delších songů a s výjimkou Black Words, v němž by zadrhlé soustrojí občas potřebovalo pohladit kladivem, jede všechno slušně. Téměř deset minut hned na úvod naprosto stačí, aby jednomu svět nepřipadal jako strašný místo a bylo mu celkem dobře. Egypt tohle prostě umí - dlouhá meditace, těžká pohoda, repete motivů a dlouhý vlasy zamotaný v paličkách a činelech. Obzvláště povzbudivý dojem pak zanechávají nemocně utahaná a hluboko posazená sóla na kytaru, která jsou pro alergiky na heavyetalové kvílení naprostým balzámem. Ani v nich se život nekomplikuje, jejich provedení je přísně podzemní a na úrovni pouze takové, aby si snad někdo nezačal myslet, že Neal Stein bere lekce a poslouchá Baroness.

 

 

Na druhou misku vah je třeba položit fakt, že napříč celou deskou budete mít pocit čehosi známého, již mnohokrát slyšeného a sem tam nebudete mít problém s identifikací zdroje (třeba Iommiho škola ve skladbě Black Words). Egypt rozhodně nejsou průkopníci ani solitéři a celkem snadno splynou s davem, což platí obecně pro ně jako kapelu a stejně tak i pro novou desku „Endless Flight“. K lehkému zklamání pak řadím již asi definitivní odklon od hardrockového feelingu šmrncnutého lehkou psychedelií, který ještě na eponymním minialbu válel v podobě výborného songu Dirty Witch. Egypt se prostě stávají čistou žánrovou kapelou a tím, bez ohledu na kvalitu či nekvalitu současné desky, sami sobě svazují křídla. Což je škoda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky