Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eine Stunde Merzbauten - 7305

Eine Stunde Merzbauten7305

Bhut4.10.2014
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Milovníci extrémní scény noise, potažmo industrial noise, zbystřete, jelikož toto dílo bude pro vás klenotem. Komu voní emulze, olej, spálené špony a létající struska za doprovodu horkého dechu nezbedné elektrofonikace, bude v ráji.

V naší malebné zemi máme pro určitou podobu revivalových, tributních, či jiných cover kapel určitou slabost. Je o tom docela hezký díl seriálu Hudební masakry, který se věnuje právě těmto skupinám. Eine Stunde Merzbauten však nespadají ani do jedné z uvedených kategorií v příslušném pořadu. Je to totiž industrial noise revival 666, který přibližuje svým umem hudbu autorů jiných, na poli hluku dosti věhlasných. A tak se stalo, že vznikla formace, která do světa vypustila svou debutovou práci 7305, kterou nyní trochu rozpitváme.

 

Slůvko pitva možná není úplně na místě, neboť pitvat se dají akorát všelijaké živočišné organismy, kdežto toto dílo dýchá stylem neživým, respektive elektronickým a kovovým, zkrátka zdánlivě mrtvým dojmem. Záměrně uvádím slovo zdánlivě, neboť hlukařská práce, která je v po okraj našlapané desce obsažena, dokáže člověka rozhýbat, zamávat s ním a vycucat z něj i ten poslední kus energie, který v sobě měl. Zda jde o energii kladnou či zápornou, to už je čistě individuální otázka. To lze ostatně tvrdit u jakéhokoliv žánru, a když si uvědomíme, že se nyní potýkáme s industrial noisem, mnozí už předem mají určitě jasno - hlukařina je jen pro úzký okruh lidí.

 

 

Eine Stunde Merzbauten vzdávají hold matadorům stylu a každému vystřihli na desce po jedné skladbě. Abych byl přesnější, tak určitou část jedné dlouhé stopy. Začíná se hned poctou domovským Napalmed, kteroužto zastupuje pasáž Žádná hudba znamená hluk. Nenápadný nástup, který se během několika málo sekund zvrtne v nekompromisní déšť tónů, zvuků a jiného, spíše neurčitého rambajzu. Totální výplach, jenž dokonale rozproudí krev a posluchače uvede do stavu jisté nepříčetnosti. Naopak střední část alba je věnována spolku Einstürzende Neubauten (zde si povšimněte náhodné podobnosti jmen revivalu a hlučící ikony), konkrétně věta Deutsch Rum Im Wasserturm. Tato část je poklidnější a v jejích útrobách nádherně rezonuje pravá esence industrialu. Člověk si představuje veškeré ty předměty, neboť jejich (byť elektrifikovaný) hlas je krásně čistý, chtělo by se říci až jemný. Tuto část mám z desky nejraději a i přes varování autorů, že se musí vše poslouchat celé od začátku do konce, tu a tam si prostě vteřiny popoženu právě do tohoto prostoru.Oproti horké elektronice zní tyto minuty více chladněji.

 

Komu voní emulze, olej, spálené špony a létající struska, bude v ráji. Z poklidné exkurze po fabrice vás naopak vykopne ostrá žiletka, která stylem nepřehledného chuchvalce kabelů vygraduje skladbu / album do jasného vrcholu. Lepšího závěru snad nešlo zvolit, jelikož ansámbl odkazuje na japonského mistra Merzbow, a to přímo závěrečnou pasáží Japahnis, což je adekvátně působivé pojmenování. Snad šílené, snad geniální vyústění má jednoduše tu vlastnost, že okolí rozřeže na kousky, rozfázuje, vyzkratuje, zkrátka obrábí dosti hrubým způsobem, přičemž ona elektronika nestíhá chladit. Ke konci už jen zvolna doznívá, neboť byl oznámen konec maximální stopáže CD. Poslední zvuk a tupé ticho. Snad jen ševelení laseru při jeho zpětném pohybu do základní polohy je pomyslnou tečkou za stručným průvodcem do industrial noise světa.

 

Co jistě neunikne nikomu, je výtečný zvuk s nádhernou dynamikou, která i v případě tohoto žánru má svůj smysl a podstatu (ostatně jako v jakémkoliv jiném). Za zmínku stojí rovněž zpracování edice: černo-šedý parciálně lakovaný digipak s vloženým barevným bookletem má jednoduše okouzlující charakter. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky