Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V nedávné době se mi na stůl dostalo zatím poslední album západočeské party Elementary nazvané Horizont lidskosti. Vyšlo už na sklonku loňského roku a tak by se vlastně dalo mluvit o jakýchsi narozeninách, ale čert vem narozeniny se všemi těmi dorty, prskáním do svíček a přiblblými obličeji na fotkách. Nemám to rád, radši vždy zalezu někam hluboko, daleko a zmizím se v prostoru. Ale kvůli narozeninám tady dneska nejsme. Důvodem dnešního počínání je zmíněné album, ze kterého se na mě šklebí lebka nějaké vopice. Co si o tom myslet?! „Když nevíte, zeptejte se!“, říkali nám vždycky ve škole. Stejně se nikdo neptal, každý měl strach, že pak bude za blbce zbytek pololetí a že mu to všichni ostatní dají pěkně sežrat. A taky že dali. Jo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ a „mlčeti zlato“ se říká ... a „líná huba, holé neštěstí.“ Tak teď už fakt nevím, dost keců!

Před poslechem desky jsem se se jménem Elementary ještě nepotkal a nepotkalo se ani ono se mnou, byli jsme NEPOTKANÍ. Naštěstí tu máme všechny ty bendzouny a weby a internet a profily, co se líbí a se kterými se přátelíme a tak jsem začal hledat, pátrat a zjišťovat, jestli se taky můžu spřátelit. Prvotní informace je asi žánrové zařazení a následné rozhodnutí, jestli se daným spolkem ještě zaobírat. Tož dohledal jsem crossover, alternative metal a nu metal, z čehož jsem začal mít lehkou kopřivku, protože si dokážu představit podobnou českou kapelu celkem v zářivých barvách, viděl a slyšel jsem jich už nemálo. Nicméně zaujala mě především informace o českých textech (což částečně vysvítá i z českého názvu desky) – zase se někdo jednou rozhodl neskrývat svoje názory do plytkých anglických frází a pěkně nese svůj hřbet na veřejný pranýř. Že by další Cocotte Minute? „Jen piš, barde, střádej! A až budeš mít dvě stě miliónů, přijde den, zúčtujeme spolu.“, praví uhlobaron René Ptáček v Cimrmanově hře Posel z Liptákova na adresu Petra Bezruče. Tak, tak.

Kvalitu Slezských písní dnes obejdeme diplomatickým obloukem, to si necháme na někdy jindy a někam jinam, teď tu máme jiné říkanky. Texty obsažené na Horizontu lidskosti jsou jednak zanesené do bookletu, potom dobře slyšitelné, rozpoznatelné v hlasovém projevu (vůbec zvuk desky se mi líbí, nepostrádá agresivitu, hutnost i čitelnost, i když jde o domácí samohonku – možná právě proto – teda kromě značné komprese) a potom a především nejsou vůbec špatné. Tematicky se motají kolem více či méně závažných problémů většinou celosvětového a všespolečenského měřítka, což je písnička trochu ohraná, ale když zabrousíte ke konkrétním skladbám, najdete i zajímavé a podnětné myšlenky. K návštěvě desetistránkového bookletu by vás mohl povzbudit i ten fakt, že uvedené texty jsou doprovozeny ilustracemi, které vytvořil frontman Petr Hyldebrant. Kunsthistorik moc nejsem a proto se hodnocení vzdávám, pravda ale je, že mě sympatické výtvarné umění končí impresionismem.

Bez nějakých dlouhých předeher se vrhá první skladba do ušních bubínků a vlivy nu metalové rytmiky a podladěné hloubky nezapře a ani se o to nesnaží. Především ve zvuku kytary občas slyším Coal Chamber či podobné party (z českých bych s drobnými výhradami připodobnil k již zmíněným, raným Cocotte Minute). Úvodní tři skladby se příjemně pohupují, občasně zaduní baskytara v osamoceném výletu, kompozice nepostrádá zajímavých míst, její tradiční formule je nápaditě rozvíjena  a obohacována o dobře poslouchatelné okamžiky (zajímavá je především práce kytary). Rovněž zvuk je poskládán z více ploch, od těžkých hloubek až po samplované pozadí, které dobře obohacuje výsledný dojem, takže je v čem hledat a co rozkrývat. Slibných momentů se prostě dá několik dohledat, stejně jako míst znějících jaksi oposlouchaně, místy až nezáživně (2. já). Zajímavou vsuvkou lze nazvat skladbu Křídla v kleci, jejíž nosný kytarový riff jakoby vypadl z oddechovější (jestli to tak vůbec můžu nazvat) produkce Meshuggah, čímž se rázem ocitáme trochu v jiném světě, ale skladba jako taková nepůsobí vůbec marným dojmem, i když občasně na své bytelnosti trochu ztrácí a lape po dechu mírně unaveně. Následuje už druhé intermezzo e2e, které ukončuje prostřední trojici skladeb a před námi se ocitá trojice poslední. Ta moc nových momentů nepřinese, i když občasnou hravost a rozvernou životaschopnost kytary nelze neslyšet a chválit je nutné. Opět jedna ze zajímavějších písní je Psychotický bludiště, která mi (a neptejte se mně proč) připomíná bandu UDG z Ústí nad Labem, samozřejmě v metalovém vydání. Snad bych hledal v refrénu skladby – v hlasovém projevu a ve hře bicích, ale možná je to jen šimrání za uchem malého významu.

Suma sumárum nemám z alba vůbec špatné pocity, vedle čitelných vlivů jiných jmen není problém najít místa vlastní, kreativní invence, vše je pak poskládané v zajímavý a dobře poslouchatelný celek, který navíc obohacují zdatně zvládnuté české texty (míst, kde se texty do muziky šroubují trochu složitě, lze dohledat jen pomálu).