Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Empyrium - The Turn of the Tides

EmpyriumThe Turn of the Tides

Ruadek24.9.2014
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Velký návrat starých mistrů posmutnělých nálad v největší formě, jakou si lze představit.

Temný a šedí prostoupený je návrat bezpochyby kultovní bandy Empyrium. Kdo jste zažili rozmáchlou dobu doom metalových zadoomání ve zlatých časech svinutého kvílení v zaprášeném rohu krkavčí budky, víte, o čem mluvím. Procházení se v lese opět nabývá na důležitosti, staré obrazy získávají nový lesk a kontrast.

 

Vykročte pomalu, nikam nespěchejte, všechno má svůj čas a svou váhu. Hudba Empyrium však svou těžkou váhu tento rok odhodila kamsi pod sebe a jejich produkce zní étericky, lehce a svěže. Se vším tím smutkem a žalostným rozjímáním, které k jejich hudbě patří. The Turn of the Tides na ploše bezmála 45 minut předvádí evoluci toho, kam se až lze dostat ve svém uměleckém vyjádření od nahuštěných metalových rifů a skřehotání vran pod slepým měsícem. Současní Empyrium připomínají spíše ambientní Arcanu ze Švédska, jejich hudba je postavená na lehkých melodických motivech a zároveň vrcholí v chorálech a dramatických plochách, pro něž má kapela od svých počátků mimořádný talent. Vzpomeňme si na druhotinu z roku 1997, Songs of Moors and Misty Fields. Z této desky kapela vychází opět (slyšet její stopy jste mohli i na tetřevím albu z roku 1999), poslechněte si skladbu Mourners a porovnejte její hlavní melodický motiv s aktuální dvojkou Dead Winter Ways. Tato skladba je na novince zároveň jedinou, ve které se připomene metalově temné období – tedy havraní krákání odněkud ze zamlžených plání. A že je to hodně příjemná vzpomínka.

 

 

Empyrium ve svých sedmi skladbách dokazují, že na návrat se dobře připravili a že mají v zádech velice silný materiál. Pánové jsou i nadále ve dvou a všechno zvládají způsobem mistrů v práci s brilantně dávkovanými emocemi. Nelze se nepozastavit nad dvojicí rozdílných vokálů, jakými oba pánové disponují – především pro ně klasický baryton učaruje, jeho přednes je unikátní a je jedním z poznávaček této kapely. Kytary v zásuvce uslyšíte hned několikrát a vždy jen v přesně dávkované míře.

 

Kapela Empyrium za sebou nemá jediné vyklidnění svého druhu. V roce 1999 vydala čistě aktustickou desku (hádejte, které dílo slovutných Ulver deska připomene?) s atmosférou neprostupných hvozdů, tlejících větví a tokání tetřeva. Originální CD je potom výbornou ukázkou investice, která nepřestává bavit ani po letech. Skvostný booklet plný lyrických textů a především kouzelných fotek lesa ve střídavě temných barvách. Podobně "přírodní" booklet má například i deska October Rust od Negativních týpků okolo zemřelého velikána Steela. Deska dodnes neztratila nic ze své nadčasovosti, je to ryzí doom metalová fošna zahraná akusticky.

 

Temný návrat hodný mistrů, kteří sice nesypou alba z rukávu rok co rok, ale když už něco vypustí ven, vždy to stojí za to. Pro mě je jejich návrat korunován osobní nominací na nejlepší album tohoto roku, předvádí totiž s minimálními prostředky naprosté maximum toho, co by posmutnělé album s nádechem podzimu mělo obsahovat. A to není vůbec málo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 26.9.14 9:34odpovědět

Mě to zas nebaví... ale už mlčím, prostě Empyrium nejsou má krevní skupina.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky