Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Entrails - Raging Death

EntrailsRaging Death

Sorgh8.6.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stará láska nerezaví a je potřeba ji hýčkat, občas promazat a chránit. Naštěstí je stále dostatek milovníků, kteří dbají pověst a úctu možná již odkvetlých, avšak stále atraktivních krásek.

Přestože připíjím průkopníkům nových směrů, právě tak oceňuji věrnost k původním a tradičním hodnotám. Ty již jednou odplevelené a zprůchodněné cesty je třeba udržovat pro budoucí generace. A ač to bude pro mnohé jen opakované mlácení prázdné slámy, pro mě je nové album švédských Entrails hezky uleželým tvarůžkem. Tato prastará hydra se nikdy nemohla pyšnit záplavou desek, kterými by své fanoušky zasypala. O nějaké pravidelné činnosti se dá hovořit až od roku 2009, což je poměrně zajímavý údaj. Já osobně se mezi jejich fanoušky nikdy nepočítal, Entrails žili svůj život mimo mě a mohlo to tak třeba zůstat. Až „zuřivá smrt“ mi zkřížila prašným hnátem cestu a já nahlédnul do chřtánu konečnosti bytí. Myslím, že příznivcům švédské školy tenhle kousek mezi prsty neproklouzne.

 

Raging Death se v nejmenším neodchyluje od léty osvědčené a mnohými milované cesty severních krchovů. Jak to Švéďáci kdysi vymysleli, to lze už jen těžko zdokonalit, takže radím spokojme se s uctivým respektem a užijme si nenáročný poslech. V té jednoduchosti je neskutečná síla a nevyžaduje to žádné velké soustředění. Drnčivý staropanenský deathmetal si vine přízi jako kolovrátek, kolečko má lehkou osmici, ale jinak se nevychyluje ze své jednotvárné dráhy. Šlape to poměrně rychle a sudička se musí hezky činit revmatickou nohou, aby stačila. V některých skladbách se během našeho průzkumu lehce dotkneme doomové bezradnosti, kapela zpomalí a nacházíme pasáže nesoucí se v pomalejším a hutnějším soundu. Dominantní však zůstávají rychlé vály, které nejednou směřují více za světlem a deathovou hrubost snoubí s rock´n´rollovou lehkomyslností.

 

Obecně mám na podobných nahrávkách nejradši ten motorový zvuk, jaký dokáže navodit kytarová řežba. Takové ty monotónní hoblovačky ve středním tempu, to je óda na motoristické sporty. Ne moc vyhrávek, hutně to drtit a jen občas nechat vysoustružit melodickou linku.Toť vše a víc není třeba. V těchto končinách je zbytečné hledat nějaké atmosférické elementy, i když i ten drnčivý, suchoprašný odér krypty má své kouzlo. Pouze závěrečná The Cemetery Horrors obsahuje takový jako pokus o navození jemnějších, ne nutně pozitivních pocitů. Co se týče zpěvu, jen těžko bych našel něco zvláštního, co by stálo za více slov. Holohlavý Jocke Svensson, známý také coby Panda Flamenco u komediantů Birdflesh, vyznává hluboký, příjemně hrubý řev. Na nějaké blití ho neužije a vůbec to není třeba. Milý a standardní výkon. Zvláštní zmínku si však zaslouží obal. Naprosto stylová věc, která navozuje ty správně funerální pocity. Máme tu rozkládajícího se kostěje s kosou, v pozadí se zvedají jeho nohsledi a celá milostná scénka je situována na ponurý lesní hřbitov. Krásně morbidní kresba.

 

A teď ze zkaženýho soudku, nezdá se mi totiž zvuk. I přes to, že album neposlouchám na kdovíjaké aparatuře, cítím, že se hodně šetřilo. Bubny nemají patřičnou hloubku a důraz, jen tak klepou a ostatní nástroje je v pohodě strčí do kapsy. Nahrávka jen ztěží propouští čitelnější stopy ven do éteru a většinu si lakotně uschovává kdesi. Mé dojmy jsou tím pádem rozpačité a album si kazí dobré jméno. Obecně to lze uzavřít tak, že nám Entrails připravili sadu deseti tracků, která správně zaměřené jedince zahřeje u srdíčka. Na vinylové a digipackové verzi se lze navíc pokochat coverem od Marduk, Dark Endless. Nebýt celkově špatného zvuku, jde o hodnotný počin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky