Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je mi líto, že kapely, ve kterých jsem viděl obrovské naděje svou laťku strhly takovým způsobem, že bych je snad i vyloučil za nesportovní chování. Kapely, jejichž díla jsem ve své době natolik ctil, že jsem je oblažil prvenstvím v kategorii deska toho či onoho roku. Hovořím tu především o dvou polských veličinách, ve kterých jsem uzřel dobový zázrak, učarování a touha po novém materiálu sice byla doprovázena určitou nejistotou a spekulací, ale že to pardálové až takhle podělají, jsem vskutku netušil. Bavíme se pochopitelně o mých osobních preferencích, ale třeba to někdo bude cítit stejně. Nuže buďme konkrétní. První nedávné zklamání přišlo skrze nové album kapely Mord'A'Stigmata, jejichž předchozí počin pořád uctívám a na svém tehdejším rozhodnutí učinit z něj desku roku 2019 bych nic neměnil. To samé mohu napsat o skupině Entropia, kterou pořád vidím jako vítěze roku 2018. No a když se teď vrtám v posledních/nových nahrávkách obou jmen… je mi (mírně řečeno) smutno. Na milost jsem schopen vzít ještě prvně jmenované, ale to, co se děje na novém albu Entropia… to je prostě total… což je mimochodem i název alba, takže Total.

Ale abych neodradil jen svým nebetyčným plkáním. Jde tu především o razantní odklon od minulé podoby a vyznění. Mám dojem, že nyní poslouchám někoho zcela jiného, koho bych jinak svým drahocenným časem neobdaroval. Ale když už jsem zprostředkovaně dostal to promo, tak přece nebudu posera a ten zodpovědný pisatelský náslech tomu dám. Ono je to totiž všechno asi správně ložené, jen můj vkus, očekávání a touhy mířily naprosto jiným směrem, než se nakonec kapele za těch pět let podařilo vytvořit. Takže jestli to máte stejně, tudíž, že jste byli přinejmenším z předchozích dvou alb fakt nadšení a u té poslední nádhery si báječně užívali každou vteřinu, tak cokoliv, co by mohlo následovat ve vaší fantazii se nekoná. Po mém přímočarém úsudku asi hádáte, že máme co dočinění s úctyhodným průserem, ale nebojte. Jak se píše v knize Krtek a orel: "Co bude, bude. Proč se už předem bát? Nakonec to bude stejně jinak. Vždycky je všechno jinak."

Entropia zatočila kormidlem směrem k progresivnímu metalu. Na tom by vlastně samo o sobě nemuselo být nic špatného. Jen mi to způsobilo šok, rozčarování, vylekání a zboření předem vystavěných cílů. Ono je to vlastně řemeslně asi správně poskládané a odvedené. Ta práce je čistá, zaručeně precizní, má své jasně dané cíle, mantinely a prostě dokáže být ve svém okruhu náležitě silnou existencí. Jen se ten svět, pro který tu kapela ještě nedávno byla, přeměnil do formy, kde už se mi nelíbí a dýchat zdejší vzduch je zbytečná zátěž. Což pochopitelně neznamená, že zrovna vám to nesedne. Entropia je prostě najednou jiná kapela, ačkoliv několik jemných bodů si provázanost s deskou minulou udržuje.

Jedním z prvků, který si kapela od začátku udržuje a šlechtí, je úsečnost. To znamená jednoslovné názvy desek, jednoslovné názvy skladeb a minimum zpívaného textu. Další prvek je opulentnost ve smyslu rozmáchlých kompozic a jejich bohatosti. Ačkoliv v tomto úseku kapela jasně prokazuje určitý modus operandi, čímž je jemné opakování několika linek, jejich lehké vrstvení a důraz právě na nějaký konkrétní motiv, který je i není jakýmsi refrénem konkrétní kompozice. V tomto bodě se vazba na předchozí dílo nabízí nejvíc. Opakem je pak už výraz jako takový a vlastně celek, co by odraz nynější tváře kapely. Když by se jednalo o slepé náslechy dvou posledních alb, možná by člověk nehádal tvůrčí identitu ve stejném tělese. Já teda určitě ne, a proto jsem celkem zaskočen. Jde však o to, že aktuální výraz je natolik ovlivněn, nebo přirozeně vyvinut v progresivní metal, že se nějaké kejkle pro repetetivní hypnotický black neobjevují. Jasně, Entropia nikdy nebyla jako Urfaust, ale měla nějaké výrazivo, které propojovalo víc než málo i desku Ufonaut s Vacuum. Kdežto Total je totálně jinde. Už i obal takto hovoří.

Mám-li se na desku podívat optikou nezaujatého a dřívější tvorbou nepolíbeného posluchače, pak musím uznat její ekvilibristické kvality. Její smysl pro budování komplikovaností ve strunné sekci, udržování důsledného rytmu a vlastně i nálady v bicích, a jemné přicmrdávání a probleskování kláves do tvorby určitých ploch v jednotlivých skladbách. Ta složitost se odráží i v samotné délce těch písní. Však nejkratší celky se tu čítají nejméně na sedm minut. To je vlastně i bludný kámen, přes který tu překračuji. Přílišná progresivnost kytarových vyhrávek. Jako mám to rád. Uctívám Dream Theater, Opeth, OSI a řadu dalších, ale když mě tím atakuje kapela, od které jsem to vážně nečekal – jsem konsternován. Teď je otázka, zda se mýlím já, anebo dobové cítění interpretů. Jenže to si musí v tuto chvíli zodpovědět každý sám. Já spokojený nejsem. Předpokládám, že deska u mě ani nevyroste, protože na ní jednoduše necítím nic ke zkoumání. A jsem si celkem jist, že od sepsání této recenze se na ní prostě… vyhnu poslechu.