Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ershetu - Yomi

ErshetuYomi

Garmfrost7.11.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ershetu objevují japonské šintó, jsou opět filmově výpravní, tentokrát však více metalovější...

Rok se sešel s rokem a je tu další porce výtečného zážitku s dílny kinematického projektu Ershetu, za kterým stojí šéf Debemur Morti Void, jeho kamarád Sacr a hlavně Vindsval. Na předchozí nahrávce s názvem Xibalba se objevilo další kultovní jméno, které tentokrát chybí. Tím byl Lars Nedland. Koho by zajímalo, kdo se zhostil všech zpěvů tentokrát, dozví se, že tím hlasem je Vindsval. Zda je tohle dobrou zprávou či nikoliv, nechám na každém z vás. Intza Roca, kterého jsem neznal, neznám dál, ale jeho hra na bicí a perkuse je opět velice chutná a zábavná.

 

Vindsval nabízí poněkud odlišné vokály než Lazare. Tam, kde se Lars chopil sólového prostoru, je Vindsval více ponořený do šíří, je neuchopitelný, nejasný a jeho hlas je, jak se říká, jedním z nástrojů.

 

Po Mayském prostředí se Ershetu vydali na univerzitní výlet do Japonska, aby objevovali temnou mytologii japonského šintó. Protože o tamním původním náboženství nevím zhola nic, vyhledal jsem si dostupné info a pomohl si promo textem. Abych tedy citoval : Yomi je postaven na představě kami, božské bytosti. Oficiálně je kami bráno jako božstvo, ale zahrnuje další přírodní bytosti. Dobré i zlé.

 

Po hudební stránce se dá říct, že Yomi pokračuje v nastaveném scénáři z debutového počinu. Takhle bych ovšem zjednodušovat situaci nechtěl. Minimálně v pěvecké rovině se dějí odlišné věci. Podobné jsou chorály, a to zejména díky faktu, že ty na Xibalba obstaral zejména Vindsval. Yomi nabízí více vrčivých hlasů a ty drží album při zemi. Teatrální a divé čisté zpěvy, nápěvy, halekání a pobrukování jsou dle mého názoru ještě nezemitější a neuchopitelnější, než je umělecky založená hudební složka.

 

Nálada díla je násilnější a více založená na propastných rozdílech mezi extrémem, tradiční japonskou hudbou a filmovými scénickými plochami. Stejně jako minule je znát, že se tvořilo hlavně na klavíru a klávesových nástrojích. Kytary, basa a bicí jsou všudypřítomné. Kytary tentokrát obzvlášť hutné, nicméně melodické nebo atmosférické prvky jsou nejhmatatelnější právě v onom klavíru a nesamplovaných tradičních nástrojích.

 

Měl jsem možnost slyšet Xibalba beze zpěvů a musím říct, že teprve tak vynikla síla instrumentálních vizí naplno. Jsem zvědavý, zda by stejně tak působila i novinka Yomi. S Yomi mám krapet problém. Nenacházím překvapení (ano, ocitli jsme se na druhé straně planety a odlišném duchovním světě. Změna na pozici zpěvů je citelná a mnohdy opravdu hodně) prakticky ani okamžik. Obě alba jsou nadprůměrná. Na Xibalba mě bavila nejvíce ona kinematická atmosféra, soundtrackový styl, který byl obohacen o metalový drajv. Scénář se opakuje, jenže metal soundtrack válcuje, ale nemá moc co říct. Nějak to Japonsko, staré náboženství a božstva necítím. Když jsem si pro srovnání pustil loňské album francouzsko-japonského projektu Enterré Vivant 四元素 (Shigenso), je znát, kde se to povedlo více.

 

Vrátím se ke svým dojmům z Yomi. Minule mi Vindsval nepřipadl tolik v popředí a bylo to ku prospěchu celku. Po zvukové stránce se Vindsval snažil, aby dal albu potřebnou sílu, ostrost a hutnost. Kdesi však potratil originální charakter předchůdce. Naopak artwork Yomi mi imponuje víc než obálka předchůdce. Líbí se mi motiv, harmonie barev a jejich odstíny, a k náladě alba mi sedí. Suma sumárum – očekávání z Xibalba se na Yomi nenaplnila.

 

 

Album je silné, láká k dalším poslechům, je metalovější, což bezesporu uvítá nejeden fanoušek. Debutu se Yomi však nevyrovná a nemyslím si, že se tomu tak děje díky změně na pěveckém postu. Zpěvy jsou jiné, ale svou divokostí, zlobou a nejasností více odpovídají duchovním představám díla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky