Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Evergrey - Glorious Collision

EvergreyGlorious Collision

Sarapis11.10.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, sluhátka AKG K44
VERDIKT: "Glorious Collision" je sbírka poklidně ubíhajících jednoduchých písniček, jejichž nenucený průběh se zrcadlí v mém nevzrušeném přijetí. Album si u mě své místo určitě najde, ale zařadím je po boku méně výrazného "Torn", jehož frekvence přehrávání u mě není tak vysoká jako u těch povedenějších desek.

Rok 2010 se do historie kapely zapsal jako revoluční. Dlouholetý cyklus nahrávání desek, koncertování a trávení času společně v jednom tourbusu dovedlo pětici členů z dosavadní sestavy kapely k radikálnímu řezu. Kytarista Henrik Danhage, bubeník Jonas Ekdahl a baskytarista Jari Kainulainen kapelu zhruba v půli roku dobrovolně opustili, frontman Tom Englund a klávesista Rikard Zander v tažení dobrovolně pokračují. Strach z přetrhání letitých přátelských vztahů v důsledku narůstající ponorky byl silnější než touha udržet sestavu pohromadě (a možná i oprávněný), a tak se line-up z větší části proměnil. V sestavě najednou figurují nová jména Marcus Jidell (ex-Royal Hunt), Johan Niemann (ex-Therion, Mind's Eye) a Hannes Van Dahl a Evergrey takřka bez přestávky jedou dál.

Výsledkem kooperace nových hudebníků se stávajícími je letošní album "Glorious Collision", jehož název je takovým epitafem událostí léta uplynulého roku. Podíl neokoukané trojice muzikantů je pak pouze instrumentální, protože veškerý materiál pochází z pera "pozůstalé dvojice" Englunda a Zandera. Kdo byl tedy přesvědčen, že nová deska bude znít trochu jinak, jeho očekávání se nenaplnila. Je to dobře, nebo špatně?

Toť otázka, na kterou odpověď sice mám, ale ta je pouze moje vlastní a je mi jasné, že názory se různí. Evergrey měli jedinečnou šanci překvapit své obecenstvo a oživit svoji v posledních letech diskutabilní příslušnost do progresivního klanu. Tato příležitost však zůstala nevyužita a uvedené skladatelské duo si udělalo vše po svém. Nenamítal bych ničehož nic, kdyby se chlapům podařilo složit silné skladby, jaké jsou v nevídané koncentraci na parádních albech "In Search of Truth" a "Recreation Day", s přimhouřeným okem i na "The Inner Circle". Jenže...

 

Oslňujících momentů je na "Glorious Collision" poměrně málo. Třeba takových chvil, jako je například houpavý riff uprostřed "To Fit the Mold", který má v závěru skladby fikanou vychytávku v podobě alternativního podkladu, je na albu poskrovnu jako odpracovaných přesčasů řeckého opraváře aut. Přičemž desku jako celek nemohu označit jako špatnou nebo nudnou. Vezmu-li to od začátku, tak první dva songy "Leave It Behind Us" a "You" zní nadějně, mají chytlavé refrény a jsou jednoduše zapamatovatelné. Po nich následující singlovka "Wrong" je trochu odvar dobrých evrgrejáckých pomaláčů (viz klip), ale ještě se to dá zvládnout. Další položka "Frozen" má sice majestátní sborový refrén a a poměrně svižné tempo, ale už tomu začíná něco chybět. "To Fit the Mold" jsem už chválil a k ní bych připojil ještě předcházející "Restoring the Loss", která rovněž nabízí něco navíc, než jen zapamatovatelný refrén. Větší problém s dosažením mety nadprůměrnosti v kontextu tvorby Evergrey mají následující "Out of Reach" a "The Phantom Letters" a to by se dalo v bledším odstínu šedé říct i o dvou závěrečných položkách alba.

 


Před sebou máme tedy materiál, který v žádném případě nepadá do propastí podprůměru a nudy, ale který zároveň až na pár světlých výjimek nevyčnívá. Osobně mi chybí propracovanější struktura skladeb, která na nejlepších albech kapely tvořila pevnou podpěru a zároveň protipól patetickému projevu vokalisty. V této formě mi už místy jeho zpěv začíná lézt na nervy, ale naštěstí zatím zdolává teprve podhůří mých poddajných uzlíčků. Skladbám by prospělo přidat na razanci, kytarám více práce a někde zvýšit tempo, aby to nebylo pořád takové střednětempé. Třeba to na další desce dodají noví členové, ačkoli nelze očekávat, že Tom s Rikardem jim předají notový zápisník zcela nepopsaný.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky