Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok 2010 se do historie kapely zapsal jako revoluční. Dlouholetý cyklus nahrávání desek, koncertování a trávení času společně v jednom tourbusu dovedlo pětici členů z dosavadní sestavy kapely k radikálnímu řezu. Kytarista Henrik Danhage, bubeník Jonas Ekdahl a baskytarista Jari Kainulainen kapelu zhruba v půli roku dobrovolně opustili, frontman Tom Englund a klávesista Rikard Zander v tažení dobrovolně pokračují. Strach z přetrhání letitých přátelských vztahů v důsledku narůstající ponorky byl silnější než touha udržet sestavu pohromadě (a možná i oprávněný), a tak se line-up z větší části proměnil. V sestavě najednou figurují nová jména Marcus Jidell (ex-Royal Hunt), Johan Niemann (ex-Therion, Mind's Eye) a Hannes Van Dahl a Evergrey takřka bez přestávky jedou dál.

Výsledkem kooperace nových hudebníků se stávajícími je letošní album "Glorious Collision", jehož název je takovým epitafem událostí léta uplynulého roku. Podíl neokoukané trojice muzikantů je pak pouze instrumentální, protože veškerý materiál pochází z pera "pozůstalé dvojice" Englunda a Zandera. Kdo byl tedy přesvědčen, že nová deska bude znít trochu jinak, jeho očekávání se nenaplnila. Je to dobře, nebo špatně?

Toť otázka, na kterou odpověď sice mám, ale ta je pouze moje vlastní a je mi jasné, že názory se různí. Evergrey měli jedinečnou šanci překvapit své obecenstvo a oživit svoji v posledních letech diskutabilní příslušnost do progresivního klanu. Tato příležitost však zůstala nevyužita a uvedené skladatelské duo si udělalo vše po svém. Nenamítal bych ničehož nic, kdyby se chlapům podařilo složit silné skladby, jaké jsou v nevídané koncentraci na parádních albech "In Search of Truth" a "Recreation Day", s přimhouřeným okem i na "The Inner Circle". Jenže...

Oslňujících momentů je na "Glorious Collision" poměrně málo. Třeba takových chvil, jako je například houpavý riff uprostřed "To Fit the Mold", který má v závěru skladby fikanou vychytávku v podobě alternativního podkladu, je na albu poskrovnu jako odpracovaných přesčasů řeckého opraváře aut. Přičemž desku jako celek nemohu označit jako špatnou nebo nudnou. Vezmu-li to od začátku, tak první dva songy "Leave It Behind Us" a "You" zní nadějně, mají chytlavé refrény a jsou jednoduše zapamatovatelné. Po nich následující singlovka "Wrong" je trochu odvar dobrých evrgrejáckých pomaláčů (viz klip), ale ještě se to dá zvládnout. Další položka "Frozen" má sice majestátní sborový refrén a a poměrně svižné tempo, ale už tomu začíná něco chybět. "To Fit the Mold" jsem už chválil a k ní bych připojil ještě předcházející "Restoring the Loss", která rovněž nabízí něco navíc, než jen zapamatovatelný refrén. Větší problém s dosažením mety nadprůměrnosti v kontextu tvorby Evergrey mají následující "Out of Reach" a "The Phantom Letters" a to by se dalo v bledším odstínu šedé říct i o dvou závěrečných položkách alba.

Před sebou máme tedy materiál, který v žádném případě nepadá do propastí podprůměru a nudy, ale který zároveň až na pár světlých výjimek nevyčnívá. Osobně mi chybí propracovanější struktura skladeb, která na nejlepších albech kapely tvořila pevnou podpěru a zároveň protipól patetickému projevu vokalisty. V této formě mi už místy jeho zpěv začíná lézt na nervy, ale naštěstí zatím zdolává teprve podhůří mých poddajných uzlíčků. Skladbám by prospělo přidat na razanci, kytarám více práce a někde zvýšit tempo, aby to nebylo pořád takové střednětempé. Třeba to na další desce dodají noví členové, ačkoli nelze očekávat, že Tom s Rikardem jim předají notový zápisník zcela nepopsaný.