Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Evergrey - Hymns for the Broken

EvergreyHymns for the Broken

Michal Z27.3.2015
Zdroj: MP3
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Evergrey už dlouho zatracují svůj power metalový základ (o přívlastku prog nemluvě) a dívají se směrem k modernějším a přístupným rockovým postupům. Koketování s popovými a masově rockovými tendencemi nebere konce a nebýt dostatku uvěřitelné melancholie, album by ztratilo veškerou váhu a smysl.

Švédi Evergrey za dvacet let své existence ušli velký kus cesty po hudebních glóbech. Jejich vývoj se vždy přidržoval spíše metalu, ale  Hymns for the Broken je dalším albem (třetím v řadě), které kapelu vyvlastňuje z kořenů. Jasný rukopis, za který bych byl u mnohých vděčen, byl v případě Evergrey nedbale zahozen. Kapela se doslova mění před očima a její produkce mi již není příliš libozvučná. Evergrey byli v poslední době častokráte postižení personálními fluktuacemi a hlavnímu tahounovi Englundovi docházela motivace pokračovat. A tyto havárie jsou v mnoha fragmentech alba cítit více, než si je kdokoliv ochoten přiznat. Na druhou stranu se otevírají nové brány smutku a temnot, které s novým výrazem souboru slibují naději a ne jen další album.

 

Smutek a zmar budou zcela jistě v náladách Evergrey navěky, ať už se stylově posunou kamkoliv. Aktuálně se Evergrey nadechují jako metalová tucačka podobná HIM s moderně mechanicky provzdušněným čitelným soundem, jednoduchou rytmikou a neprůsvitným oparem zbytečných kláves. Aby nebylo padnutí Evergrey do bažin tak jednoznačné, ukazují úvodem alba na zaprášený odkaz Black Sabbath v období Headless Cross, kdy u nich pěl Toni Martin, kterému se Englund vokálně blíží; o struktuře skladby nemluvě.

 

Evergrey převážně bývalým posluchačům dávají na srozuměnou, že dávná tvář kapely je zapomenuta a inklinace k tepavé jednoduché kompozici je již trvalého charakteru. Odklon od metalových kořenů k modernímu americkému střihu hard rocku, jak ho hrají třeba Adrenaline Mob, je omračující v negativním smyslu a doslova bere souboru vlastní identitu. Co na tom, že kytara má moderní zvuk a kouše, co na tom, že sóla jsou zahraná střelhbitě, když tomu schází jasná identifikovatelnost a osobitost?! Naštěstí jakýs takýs otisk vlastní tváře souboru zbývá v rozmáchlejších pomalých skladbách, ze kterých se smutek řine bez umělých břehů a atmosféra zůstává hmatatelná i přes obal mainstreamu. Daří se to však zřídka a vyzvednutí hodná je snad jen skladba "The Grand Collapse", která je jakýmsi můstkem mezi aktuální formou kapely, dávným kovovým příbojem melancholie a monumentálností spjatou s uchopitelnou dramatičností.

 

Mnoho skladeb má slušný potenciál, ale povětšinou se stočí k nulovému bezvýchodnému bodu. Navíc jakoby se začali citovat i Coheed And Cambria, kteří k hloubce věci mají stejně daleko jako momentálně Evergrey. Velký prostor naditý klávesami a jejich všudypřítomnost je naprosto kontraproduktivní a skladby doslova zabíjí éčkovou limonádou a vatou. Na druhou stranu je třeba uznat, že kytara není schopná vzít volný prostor na sebe, jen se spokojuje s vedlejší rolí a obrušuje dávno smetené hrany. O nudné rytmice plné oprýskaných šablon nemluvě. Když dojde na intimní rozhovor klavír vs. Englund, odkrývám záměr pokusu o velké umění, které se však této kolekci písní vyhýbá velkým obloukem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

GF666 / 18.8.15 19:17

Na českou scénu se patří z vysoka vy... Když jim mažete med kolem huby, tak se to lísá, ale běda říct, že se to zkrátka nepovedlo... To je řevu. Najednou to už není, díky pane redaktore, ale ten pisálek má v uších nastláno... To je přístup? Já coby muzikant zírám na tvrzení, když neumíš hrát, nekritizuj. Ale pokud tě baví, chválit můžeš? To je jak na dětským hřišti. Baví mě místní urážky lidí, že pro autora recenze je hudba novýho Brichty moc tvrdá, a že asi poslouchá Mandrage atd. Když se mrknete na jeho sled recenzí a reportu, je jasné, že naopak poslouchá mnohem mnohem tvrdší a brutálnější muziku a že se Datlovi věnoval hlavně kvůli tomu, že ho deska coby fanouška starší tvorby tohoto umělce zkrátka rozčarovala. Z diskuse nevím, zda jsou legračnější fanoušci AB nebo pan B sám, jak se snaží mít poslední slovo. Tak nelíbilo, no! Svět jde dál. Věřím, že si desku koupí i tak dostatek lidí, co ji budou nadšeni a že ve Sparku se objeví chválivá recenze a rozhovor. Tak o co jde? Nelíbí no. Autorovi recenze vzkazuji, ať se nenechá odradit a dál píše bez obav z davového šílenství a vzteku. Nelíbí, no!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 27.3.15 8:13odpovědět

Ano, fakt je to -opět- slabota a minulost natrvalo fuč. A fakt je mi to líto, opět se nezbývá než vracet do minulosti a poslouchat jejich zlatou tvorbu, která byla jasně identifikovatelná. Proč kapela, která se natolik odlišovala všeho nechá a začne si razit tu nejjednodušší cestu do pekla? Fakt jsou to nejspíše personální změny a nedostatek motivace. Což je škoda.

Sarapis / 27.3.15 7:43odpovědět

Já už jim nevěřím ani tu melankólii. Je to slabé, sladké....no občas nějaký fajn moment nebo riff, ale je toho málo. Přitom začátek velmi slibný, je to cítit Operací Mindcrime od Queensrÿche. Jenže pak už mě to moc nebaví. Vedle třeba Recreation Day hluboká slabota.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky