Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Face The Day - Stuck in the Present

Face The DayStuck in the Present

Jirka D.23.1.2019
Zdroj: CD v jewelcase // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Deska, která roste pozvolna, s přibývající tolerancí k tomu, že někde možná až příliš pokukuje po zahraničí. Kažopádně na domácí scéně slušné zjevení.

Od vydání první desky Corroding Dreams uběhlo dva a půl roku a logicky dospěl čas tak akorát na album následné. V souvislosti s tím si nemám problém přiznat, po lehce neslaném nemastném debutu jsem od projektu Face The Day (dále zkracuju FTD), za kterým stojí téměř výhradně Martin Schuster (ex-Mindwork), nečekal mnoho. Přesto jsem po novince sáhl s chutí a po několika týdnech a možná měsících poslouchání nahrávka postupně vyrostla v sebevědomou a docela zajímavou desku. Opisování v zahraničí navzdory, ale o tom ještě bude řeč.

 

Face The DayPrvní pohled na obálku novinky ve mně vyvolává dojmy o prolnutí novějšího světa Travise Smithe (třeba věci pro Opeth) a domácích Daerrwin, jejichž desce Uv’Derekh se tenhle obrázek blíží hodně. Nemám s tím problém, obrázek je to fajn a je docela škoda, že jinak kompletní vnitřnosti cédéčka jsou udělány s hodně přehnanou skromností. Což je eufemisticky řečeno tolik, že to někdo pěkně odflákl - bohužel, tenhle prostor to chtělo využít mnohem mnohem víc.

 

Pokud jste se s hudbou FTD doposud nesetkali, snad na úvod ještě uvedu tu věc, že FTD jsou jedni z mála českých zástupců současného prog rocku, nebo pokud chcete neo-prog rocku. Tedy muziky, kterou ve světě táhne Steven Wilson, v Polsku Mariusz Duda a jeho Riverside, někde dál se poflakují Pain of Salvation a samozřejmě hromada dalších, lepších i horších kapel. A všechno to pak samozřejmě vychází hlavně ze 70. let - Pink Floyd, Yes, Genesis, King Crimson, Gentle Giant, Jethro Tull... řada by byla dlouhá. No a zhruba u těch současných kapel Martin čerpá inspirace a mnohdy i něco víc, protože vyposlouchaný fanoušek uvedených jmen (záměrně do toho nepletu Leprous, Karnivoll a jim podobné, protože ti jsou trochu jinde) sebou při poslechu Stuck in the Present občas lehce cukne.

 

Třeba hned s nástupem rytmické sekce první regulérní skladby The Remainer, která hooodně moc připomíná rozjezd Wilsonova havrana, i když zde není ani Marco Minnemann, ani Nick Beggs. Právě po Stevenu Wilsonovi a třeba i po Porcupine Tree a Riverside Martin pokukuje hodně, na něčí vkus možná až přes čáru, ale pokud mi to snad při seznamování s deskou vadilo, postupem času jsem se tohoto od pocitu dokázal oprostit. Může za to jednak hráčská suverenita Martinova i jeho hostů (záměrně vynechávám zpěv, protože tam pořád cítím rezervy), a jednak i naprostá jistota v kompoziční práci. Skladby mají směr, mají vývoj, umí gradovat, rockově přidat, rytmicky skvěle šlapou a umí výborně strhnout svého posluchače.

 

Jenže pouhá jistota je dnes zboží, které nabízí kdekdo a je ho všude plno. V tomto ohledu mám upřímnou radost, že deska Stuck in the Present jde dál a kromě žánrového (nad)standardu nabízí víc, a to mnohem víc. Některé momenty jsou vyloženě strhující - na konci třetí minuty singlu With Faith On My Side startuje výtečná pasáž, kterou je radost poslouchat a zhruba po minutě litovat, že všechno tak rychle končí. Melodie v In The Dying Sun podepřená tóny bezpražcové baskytary je fantastická, tvrdý nástup Elevator to the Sky s drsným předivem syntezátoru patří dalším vrcholům alba, které tímto nekončí, to jen mě se je nechce všechny vypisovat. Navíc v kontextu desky jsou tyhle vrcholy jen přidanou hodnotou, protože deska funguje bez ohledu na ně. Z její dramaturgie je cítit jasná rozvaha - pomalejší pasáže a skladby přichází v pravý moment, stejně jako rychlejší místa jsou dávkována ve správnou chvíli a v akorátním množství. Deska tak plyne dynamicky a zcela přirozeně k sobě přitahuje posluchače, který se rozhodl strávit těch necelých čtyřicet minut v její společnosti.

 

 

Upřímně přiznávám, že předchozí Martinovu desku Corroding Dreams naposlouchanou nemám, že jsem ji toho času tak nějak odložil, a že buď Martin a jeho FTD udělali velký krok vpřed (v což doufám), anebo jsem tehdy musel mít nějaké zabedněné období. Prověřím. Každopádně album Stuck in the Present mě zaujalo, a to dost. Mnohem víc mě ale překvapilo, že se u nás, kde prog-rocku nepřeje skoro nic a skoro nikdo, zrodila nahrávka podobných kvalit. Jasně, zahraničí maximálně dorovnává a nic převratného nepřináší, pokud za převratný nebudeme považovat už jen fakt, že něco podobného spratřilo světlo světa. Ve zvuku a jeho živosti (opět mířím k dynamice a zbytečně nekompromisnímu masteringu) má třeba za zmíněným Wilsonem ještě co dohánět, ale tohle je prostě bolest, která se bude léčit ještě dlouho, nejen u nás. Nerad bych teď na někoho zapomněl, ale pokud si tak probírám domácí scénu, v rámci žánru na ní v tuto chvíli asi nic lepšího nenajdete.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky