|
|
||||||||||
Sestava kapely False Fed se dávala dohromady postupně, ale na úplném začátku prý byla spolupráce aktuálního zpěváka Discharge JJ Janiaka s baskytaristou Jonathanem Parsonsem, která se podle dostupných informací datuje do roku 2019. Teprve později se k nim připojil kytarista Chris Miller (známý to Stig da Pig z Amebix) a až úplně naposled bubeník Roy Mayorga, jehož jméno snad každému aspoň něco málo řekne (Ministry, Soulfly, Hellyeah, taktéž Amebix...). Pokud na základě tohoto výčtu budeme chtít mluvit o supergroup, asi klidně můžeme, nicméně jsem jej uvedl především pro orientaci v tom, odkud jednotliví členové pochází a co od nich aspoň plus mínus můžeme čekat.
Čekání na novou muziku, která dle slov kapely představuje těžký zvuk, prosáklý melodií, agresí a zahalený temnotou, ukončilo vydavatelství Neurot Recordings v říjnu letošního roku, kdy vyšlo debutní album Let Them Eat Fake. A pokud bych se měl vrátit ještě jednou k slovům kapely, tak jejich deska je prý zlověstná a dystopická entita, která není svázána žánrem, ale přesto nabízí jemné náznaky linie tvůrců. Tolik nejrůznější citace a postřehy ohledně toho, co od nové formace (nebo jednorázového projektu?) False Fed čekat. Jdeme na to.
Předně bychom si mohli udělat pořádek v žánrech, což může působit trochu zkostnatěle, ale nic lepšího pro základní orientaci ještě nikdo nevymyslel. Předně post-punk, jehož duch v čele s Joy Division se deskou táhne jak mlžný a skličující opar (Superficial) a patří k nejsilnějším vlivům – důrazná baskytara, typický zvuk kytary, smysl pro silnou melodii, hlas. Něco objevného? Ale kdepak... Díky Millerovi lze zaslechnout logicky Amebix a je to naprosté déjà vu jako u Tau Cross, které táhne taky ex-Amebix Rob Miller a s nimiž by se několik paralel určitě našlo. To, že ve skladbě The Tyrant Dies lze zaslechnout Rammstein (no jo), nechávám stranou, je to spíš taková zábavná podobnost. Ale to, že ve skladbě Dreadful Necessities především díky kytarovému riffu slyším Killing Joke někde v prostředku své dráhy, to už stranou nechat nemůžu a tady prosím o pozornost. Protože pokud bych měl hledat nějaká pojítka s hudební historií, doporučovat fanouškům toho a onoho, bude to právě duchovní spřízněnost s partou Jaze Colamana. Ono nic zas tak překvapivého na tom není, zkuste desku Sonic Mass od Amebix (to se psal rok 2011) a myslím, že budete doma.
Let Them Eat Fake je žánrově především deska docela otevřená, chameleonsky přizpůsobivá a proměnlivá a z jednoduchého zařazení velmi úspěšně uniká. Když už si říkáte, že těch Joy Division je na váš vkus až moc, zpěvák zásadně uhne s hlasovou polohou do takového přiškrceného chrapotu a skladba dostane úplně jiný spád. Těch Killing Joke slyším taky velkou dávku, ale do prostého konstatování druhořadé kopie mám ve své podstatě daleko. False Fed používají celou řadu (pravděpodobně svých oblíbených) ingrediencí, vlivů a toho, co je samotné v průběhu let formovalo a doprovázelo, aby nakonec všechno namíchali v poměru, který jim aktuálně vyhovuje. Znovu musím zopakovat to, že nového se neděje prakticky nic, všechno jste už určitě slyšeli v mnoha barevně podobných variantách a tahle deska je prostě jen další podobná, s trochu jiným odstínem. Je to dost? Anebo málo?
Zcela zodpovědně můžu napsat, že tohle album jsem před napsáním recenze poslouchal hodně, za což si dosaďte určitě víc než dvacet poslechů. Nelíbilo se mi, nerozuměl jsem mu, pak mi sedlo a bavilo moc, ale pak postupně začalo padat a ztrácet. Jednak je krátké, po odečtení závěrečné skladby neskladby nemá ani půlhodinu, a to na debutní, několik let připravovanou desku není mnoho. V těch několika skladbách se najdou dobré (Echoes of Compromise, Dreadful Necessities), ale taky obyčejné až nezajímavé (The Big Sleep, za mě i zmíněná The Tyrant Dies) a ve výsledku zjišťuju, že si užívám tak čtvrthodinu poslechu. Zbytek plyne. A vzhledem ke zmíněné rozevlátosti vzbuzuje otázky, jestli kapela zatím ještě spíš neimprovizuje co do směru a výrazu, jak by chtěla znít. Zatím toho zkouší hodně a možná si to časem sedne, ale zatím tam nejsme, určitě ne zcela. Pokud mě naopak něco hodně potěšilo, tak zvuk desky, který doporučuju zesílit a užít si. Málokdy se v těchto žánrech setkávám s tak dynamickým projevem. To ostatní si myslím, že v běhu času zapadne.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Neurot Recordings
Vydáno:Říjen 2023
Žánr:post-punk / metal
Jeff Janiak - zpěv
Stig Miller - kytara
Jonathan Parsons - baskytara
Roy Mayorga - bicí
1. Superficial
2. The Tyrant Dies
3. Echoes of Compromise
4. The Big Sleep
5. Dreadful Necessities
6. Mass Debate
7. The One Thing We Cannot Avoid
Chaos Echœs
Mouvement
Wang Wen
Sweet Home, Go!
Vypsaná Fixa
Kvalita
Purnama
Flame of Rebellion
Vukari
Aevum
Fates Warning
Disconnected
Zombi
Shape Shift
I Am No Hero
Nights Of Wonder
Big Eyes
Almost Famous
Manon Meurt
Manon Meurt
The Ruins Of Beverast
Exuvia
Druhý klip pro dnešní den je novinka rovněž od plzeňských Something Like, která vznikala v Brně pod taktovkou Radima Věžníka. Protiválečná skladba (an...
5.5.2024Plzeňská kapela Nothing Left to Say zveřejnila nový videoklip, který vznikl ke skladbě Exil. V ní se jako host představil člen slovenského ZNK labelu ...
3.5.2024Domácí kapela Bratrstvo luny ohlašuje příchod pátého studiového alba vydáním prvního singlu Vodopády. Nové album se bude jmenovat Aquarius s podtitule...
2.5.2024Jak už jsme oznámili dříve, na MetalGate právě vychází další knižní titul, který se po řadě blackmetalových tentokrát věnuje death metalu a grindcoru....
2.5.2024Pathology zveřejnili klip ke skladbě Psychotronic Abominations z připravované řadovky Unholy Descent, která vyjde 17. května u Agonia Records.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.