Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naši západní sousedé Farsot se postupem času vyprofilovali ve velmi zajímavé těleso, jehož jméno je pořád trochu skryté. Což je možná škoda a výsada zároveň. Já vidím kapelu schovanou ve druhé linii, odkud podniká svérázné umělecké útoky a připomíná, že je s námi. Pak to odezní a ztratí se z povědomí. Farsot hrají inteligentní, nebo chcete-li progresivní formu black metalu, přičemž nezapomínají na jeho syrovou podstatu. Tu pak nechají rozletět vstříc klidnějším a civilizovanějším polohám. V zachování jisté tajuplnosti a správně nadávkované přístupnosti. To si vždy pohlídají. Dala by se jim nalepit na záda také cedulka dark metal, ale to je pak o tom, jak kdo tento žánr vnímá. Teď tu každopádně máme další krok v hudebním putování kapely. Pojďme si popovídat o životě a smrti lidským přístupem, kterému je vlastní blackmetalové písničkářství.

Farsot mají aktuálně na kontě čtyři alba a postupně rozšiřují své teritorium. I novinka Life Promised Death zřetelně ukazuje, že za těch sedm let od poslední zastávky Fail·Lure kapela urazila slušnou cestu. Novinka je po všech stránkách vyspělejší a dotaženější materiál. Vyváženější v přepínaní jednotlivých nálad, jistější ve vokálech a snad i chytlavější v celkovém pojetí. Farsot mírně vyjasnili a zpřehlednili svou minule ještě trochu vrásčitou tvář. Life Promised Death je o melodiích vyvěrajících z pramene kdesi hluboko v lesích a o jejich soužití s reálným světem. Ve společnosti nových Farsot jako bych se ocitnul stejně daleko od divoké přírody, jako od ruchu velkoměsta. Poměrně nenáročná procházka periferií se ale může změnit v mystickou a poučnou trasu narušující běžný příjem. Farsot jsou totiž běžní jen v napojení na současnost. Umělecky ji dokáží lehce démonizovat.

S Farsot je to vždy o delším čase stráveném nad rozplétáním všech nitek vedoucích z hlubin k atmosférám. A o tom, jak skutečná a pod kůži se zadírající umí kapela být. V tomto ohledu jsem měl pořád pocit, že sice chytře řeší různé momenty, které je potkají, ale taky občas sklouznou k ploché rutině, která moc emocí nevyvolá. Novinka pokročila i po této stránce. Hudebně bych kapelu viděl někde mezi krajany Todtgelichter a Secrets of the Moon, a ještě bych k nim přidal americkým venkovem ovoněné Agalloch. Ti se mi připomenou vždy, když čistý vokál sklouzne do hlubší polohy a svou ležérností připomene mistra Haughma. Nejvíc patrné je to ve skladbě Chimera, kde to ze začátku platí i hudebně. Jako bychom se šourali oregonským polesím a až pak se dostali na svůj plácek. A jde to docela snadno, žádná křeč. To platí i pro ten vokál, stačí jen trochu přidat na výškách a původní dojem je fuč. Farsot to mají s variabilitou zpěvů vůbec vyřešené. Vedle těch čistých, je to samozřejmě o agresivitě a vzteklém nakopávání klacků. Úřaduje se v tichosti i neústupných kletbách.

Další stupeň variability je vlastně podstata současných Farsot. Novým prvkům a osvěžujícím spojením otevřené kapely. Pokud postupně hledala nečekaná řešení a cestičky vedoucí z unylosti už na starších deskách, dnes je vyloženě nad věcí. Nezní tak nárazově, ale víc přirozeně, uvolněně. Lépe odhaduje svoje možnosti a obratněji mění svou tvář. To vyzrávání je prostě slyšet a nové album je také o něm. Pořád platí, že to není muzika na pár poslechů. Aspoň já to tak s Farsot mám. Trvá to příjemné dny a týdny. I když to nemá takové charisma a najdou se chvilky, kdy si člověk pořád není úplně jistý. Kdy se ještě pořád trochu ztrácí. I na Life Promised Death pánové pár pasáží nedotáhli, ale pojem nuda je albu cizí. Té se bát nemusíme.

To charisma jsem zmínil skoro až mimoděk, ale přesvědčení, že ho Farsot mají ve své moci, mi chybí. A brání mi to napsat pár skutečných superlativů na závěr. Ty by jinak nebyly od věci, protože Farsot nahráli skvělou desku. Je v ní příběh, síla, zadumanost a chuť se tomu odevzdat. Je v ní i šarm, ale postrádám víc osobitosti. Opakované poslechy si člověk užije, ale taky ví, že to hmatatelné jako by viselo ještě o něco výš. Že je zkrátka pár desek podobného ražení, ke kterým se bude vracet raději. Malé zábrany v těch opakováních zůstaly schované a jen tak je neodbourám. Spíš to prostě nepůjde. Nové album Farsot ale doporučím všem, kteří rádi black nelpící na starých pravidlech. Který se naopak velmi rád ocitá ve společnosti nových a neotřelých momentů. Klidně se místo studené zimy vyhřívá na sluníčku. Life Promised Death je malá výzva všem, kteří vidí černý kov optikou současnosti, technické a moderní. Black do všední doby s nevšedním poselstvím.