Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tuzemský pravěk a zrod black metalu má zajímavé kapitoly. Jednou z nich je i ta, kterou mnozí třeba ani neregistrují nebo na ni opomněli. Na mysli mám dějství kolem skupiny Fata Morgana, za kterou stojí turbulentní a košatý příběh jejího vzniku i zániku v rozmezí pouhých sedmi let. O dalších sedm let později toto zjevení ožívá a velmi volným a klidným dechem pulzuje dodnes. Zatímco v počátečních letech spadajících do éry komunismu vzniká hbitý thrash/heavy/black, který ještě dobová ideologie stihla zakázat, novodobější tvorba je malinko klidnější, avšak pokračuje v původní vizi. Roky 2003, 2015 a 2026 znamenají pro kapelu vydání tzv. dlouhohrajících desek a na tu poslední si nyní posvítíme.

Je důležité vymezit si přístup. Je důležité pochopit, oč kapele jde a proč materiál vznikl. Je důležité zůstat ve střehu. Název aktuálního počinu nese jméno Kořeny zla, čímž nenápadně napovídá, že album bude obsahovat starší materiál, a tak tomu i je. Jedná se konkrétně o dosud nevydané a oficiálně nezaznamenané skladby, které jsou nově nahrány v současném zvuku kapele vyhovujícím. Jsou to písně (s jednou výjimkou tvořící letopočet 2019) vytvořené v letech 1987–1988. A to je úhelný kámen, skrze který je nutné na počin nahlížet.

Fata Morgana je z dnešního pohledu již lokální legendou. Je to kapela, v níž se objevilo nejedno známější jméno zapsané do zlaté historie českého metalu, a tím pádem lze i tuto kapelu do daného fondu směle zařadit. Zejména v momentě, kdy se bavíme o klíčových osmdesátých letech. Tehdy si kapela vydobyla jasnou pověst a tvář. Dnes můžeme její úsilí nazvat horor metalem a sledovat podobné chování ve výspě příbuzného žánru, a to přímo u jmen jako King Diamond nebo Alice Cooper, anebo ještě dříve Arthur Brown či Screamin' Jay Hawkins. Zkrátka šokování publika lebkami, řetězy, rakvemi, krví, kostmi a dalšími děsivými atributy. Ve své době nevídané a novátorské, dnes nahlížíme na podobné tyjátry všelijak.

A tady nastává důležitý moment, který si musí každý posluchač zodpovědět sám za sebe. Chci poslouchat kapelu, kterou jsem měl rád, kterak hraje svoje staré skladby v novém kabátě? Chci poslouchat přiznaně hororovou show, jejíž sláva se leskla nejvíce před třiceti lety? Chci poslouchat hudebně-dějepisnou kapitolu tuzemského metalu? Chci poslouchat něco, co se líbilo tátovi (možná už i dědovi) a o čem poutavě vypráví u chmelové sklenice? Já doufám, že si rozumíme v tom, jak tohle bude dál pokračovat a co tak zhruba čekat.

Fata Morgana mě osobně bavila a svým způsobem baví. Takže si novou/starou nahrávku dokážu užít a dokážu v ní najít to, co je zapotřebí. Vnímám desku jako připomínku nostalgického rázu, a přitom uznalé pokývnutí, že to má nějakou sílu i dnes, ačkoliv už je potřeba větší selekce písní. Takže i tak bych zde dokázal udělat nějaké ty škrty. Zejména ve skladbě Pivní vývod, která mi přijde jako vystřižená z repertoáru Alkeholu nebo připomíná zašlou slávu knajp'n'rollových halekaček. Její zařazení mi zkrátka nesedí. A nesedí mi ani závěrečná skladba Říše snů, kde je to dáno zejména zvukem, který je maličko jiný, a třeba v případě bicích jde o vyloženě otravné a zbídačené ošetření.

Jak desku mohou cítit ostatní? Neznáte kapelu, neznáte dobové pojetí metalového umění a chcete okusit její obsah? Pak musíte mít v povědomí, jaké byly počátky Törr, jaký byl stav heavy metalu v Československu té doby a zda máte k danému období kladný vztah. A pak je tu samozřejmě i textová stránka, která zkrátka reflektuje hororová témata klasického ražení. Pokud vás podobné věci míjejí či se jim cíleně vyhýbáte, není důvod poslouchat Kořeny zla.

Trochu mě zarazilo, proč kapela nezvolila na obálku své ikonické klasické logo, ale jakési nové, trochu deathmetalové a trochu instantní AI produkt. Za mě je to škoda. Staré logo je fajn, byť je poplatné době, což ostatně platí i pro samotnou hudbu, a to zcela záměrně. Zvolený motiv a v bookletu hojně využívané AI výstupy jsou už věcí osobních preferencí a vkusu. Výběr skladeb je v pohodě, s výjimkou té pivní, byť rozumím kapelnímu napojení na pivovar Plasy a tamější produkt Pekelník (černá třináctka). Její zařazení je však rušivé a prostě mimo. Celek je tedy milým společníkem fanoušků kapely a scény, doplňujícím obrazec o drobné detaily k ještě větší úplnosti. Pro ostatní nepřináší nic určujícího ani pamětihodného.

V kontaktu tak jsme s klasickým heavy metalem, který je notně infikován blackem první Venom vlny. Na pořadu jsou chytlavé, jednoduché refrény, které se nebojí opakovat slova a fráze. Rytmus je střední a takový správně valivý. K výraznějšímu útočení dochází zřídka, ale jde i tak od ruky. V takových momentech na sebe pozornost strhávají bicí, které jsou v mixu postaveny trochu víc dopředu. Ale na úkor činelů a přechodů. Výrazný je typický Ajsův zpěv, či spíše odříkávání a přednášení ve správném hrubém pojetí. Kytary kouzlí i nějaká ta sóla, a tak celkově působí celkem dobře a sehraně, jakkoliv jsou ty riffy jednoduchým exkurzem do dob vzniku. Zajímavostí je, jak mezi ostatní skvěle zapadla skladba o takřka dvacet let starší, a přesto výrazem svým způsobem zaměnitelná.

Ještě si drobátko rýpnu do textu skladby Bílá paní, jelikož dle textu má jí o Bílou paní na Radyni. Není mi známa žádná pověst o tom, že by na hradu Radyně tato osoba byla. Za to sám Radouš oplývá mnoha nepěknými historkami a příběhy. Tam by inspirace byla mnohem pestřejší a unikátnější. Bílou paní znám jen z Rožmberka, Pernštejna a Svojanova tuším...

Z povahy nahrávky se spíše kloním k zařazení díla mezi kompilace, jelikož jde o takový dobře míněný recyklát dávných let. Z tohoto důvodu neuvádím číselné hodnocení. Další důvod vidím i v tom, že ta čísla bývají kolikrát nastavena zkreslujícím způsobem, navzdory autorskému cítění. Je to někdy ošemetné. Takže čtěte, zamyslete se, poslechněte si album a udělejte si obrázek sami. Máte před sebou staré skladby v novém zvuku a provedení. Charakteristika však spadá do úzkého okruhu fanoušků kapely a podobně naladěných příznivců. Je to fajn, ale svět se bude otáčet dál i bez znalosti tohoto alba.