Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Faustus - ...And Still We Suffer

Faustus...And Still We Suffer

Michal Z25.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Faustus mohou klidně z thrash scény zmizet, jejich přínos má zápornou hodnotu. Raději sáhnu po dříve vydávajících Forbidden, či Sacred Reich. Faustus již ve své době hráli čtvrtou okresní. Vzhledem k obnově zájmu o klasický thrash chápu vydání jako „dobrý“ obchodní tah. Byl to však jediný a poslední štěk z této boudy.

Album „...And Still We Suffer“ vyšlo v roce 2009 jako reedice alba, které bylo původně vydáno vlastním nákladem v roce 1996, americkou neznámou Faustus. Thrash muzika byla má kojná, ta mě přivedla na „správnou cestu“ a s ní jsem začínal. Hudební scéna je tajuplná bažina, jelikož odtajňuje jména part, která jsou mi neznámá. To se týká i Faustus z amerického Seattlu, kdež povstali z místního bohatého podhoubí, v době, kdy se moci ujímal grunge. Seattle dal světové hrubozrnné hudbě hodně jmen, budou do tohoto výčtu patřit i tito neznámí?

 

Vhodnější by byla jiná otázka. Proč toto CD a Faustus samotní zapadli? Je zde několik dílčích drtivých faktorů. Vylézt v roce 1996 s tak ohraným thrash materiálem, kdy scéna jasně patřila grunge vlně, byla smrtelná kombinace. Klasické podání thrashe, které je blízké Faustus, už před nimi několik stovek spolků drtilo s různým úspěchem, ale hlavně o dekádu dříve. Navíc pokus Faustus o technický thrash vyznívá jako nesmělé krůčky nemluvněte. Drží se osvědčených starých postupů, čitelnost skladeb je pro běžného thrashera samozřejmá. Přitom některé náznaky jsou optimistické. „They Walk Among Us“ hned zkraje zasekne své drápy do uší. Netlačí se na pilu, nejde o agresivní řezavý thrash, ale o jeho dospělejší formu, jakou se třeba prezentovali britští Xentrix. Dominuje střední důrazné tempo, kolem kterého se Faustus pokouší vystavit zajímavou strukturu. Vokální linka je velmi špatná a otvíráku alba moc neprospívá.

 

„Erosion“ ukazuje rychlejší tvář a také vhodnější rejstřík zpěváka, který se netlačí tam, kam nepatří. Hlavní plus skladby jsou však výstavní kytarová sóla, která jsou skutečně chutná a nejsou trnem v oku. Rytmika se drží vyšších standardů své doby, basa je náramně slyšet, její zvonivý zvuk připomíná D.R.I. Epičtější výpravné polohy nalézám v „Numb“, bohužel opět skladbu sráží zpěv. Rytmika škube chytrými tahy, kytara čaruje a místy cituje rejstříky Annihilator, podobně jako vokální linka. 

 

V páté skladbě čeká na vaše uši velký skok do hlubokého otvoru. „The Hell We Make“ – zvuk od této skladby je naprosto odlišný od předchozího slušného, hutného, dobového, stylového pláště. Jako by se nahrávalo jinde, nebo nebyl provedený master, či co. Zvuk se stane rozplizlým, nečitelným a zůstane tak do konce skladeb z původního vydání. Nemohu soudit, jestli takto postižená byla i původní verze, ale toto opravdu není hodnotné a vrhá Faustus do garážové jakosti. Ne, toto si naše uši opravdu nezaslouží. Navíc jednotlivé flákoty už nemají šťávu, nic nepřinášejí a jen citují sebe sama. Kompoziční vyzrálost nebo nápad těmto skladbám schází existenciálně. Thrash staromilcům doporučuji k namátkovému poslechu jen první čtyři skladby alba.

 

Co se týče bonusových live skladeb, jsem zklamán na celé čáře. Zvukový záznam nekvalitní, live atmosféru aby člověk pohledal. Natáčelo se v prázdném klubu rozměru ložnice, nebo na začátku festivalu, kdy byli všichni draví fans ještě před branami? Co musí ovšem každého nasrat je praskající zvuk v „The Hell We Make“. Tento nešvar nejsem s to pochopit, zvláště v dnešní době. Humus. Kvůli patině? Do háje, když se něco reedituje, tak tomu trochu vylepším zvuk. Lupající amplitudu na PC vymaže každý břídil. V případě mnohých reedic jsou dnešní nakupovači CD zahrnuti luxusem a jistou kvalitní výpravností (nemluvím o ořezaném zvuku) znovu vydávaných alb, aby byli donuceni tahat kačky na pult. Případně jsou oblaženi skutečně hodnotným bonusovým materiálem. Nic takového se zde nekoná. Booklet je bohužel hodně chabý. Ne, nic horšího jsem dlouho nepotkal. První 4 skladby na albu jsou slušné, nejeden pamětník uroní slzu, zbytek CD klidně vynechejte. CD beru jako dobový dokument a bídu regionálního významu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky