Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fen - Epoch

FenEpoch

Victimer7.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: FEN nestojí jen toporně ve svém vlastním mokrém teritoriu a nemočí si na nohy, ale rozhodli se jít dál, což je podstatou nového alba. Mnohem chutnější, přístupnější a uvolněnější, to je tvář dnešních FEN. Budiž bahno a odlesky zamračeného nebe v jeho špinavých vodách. I v nich lze nalézt krásu a dar žít.

Bažinatá krajina lužních lesů a ještě nedávno mrazíkem trápených tůněk se v rámci Innocence ozývá podruhé. V rámci Echoes ovšem poprvé. Jsou tomu necelé dva roky, kdy jsem čtenářům bývalého zinu představoval debut čtveřice FEN ''The Malediction Fields'' a ještě než se letos nížinné mokřady poprvé zazelenají do jarní krásy, nechám vás nahlédnout do jejich mystické zahrady podruhé. Nechám vás znovu se projít labyrintem cestiček kolem tlejících stromů a společně můžeme rozplést jejich příběhy až k samotnému pochopení a volné cestě ven. Stejně si myslím, že nebudu sám, kdo se do těchto bahnem načichlých končin bude čas od času vracet. Nové album ''Epoch'' je jedno z těch očekávanějších z letošní úrody, a tak nezbývá než jej nechat rozeznít naplno a nechat se unést zpět na území anglického venkova.

 

Pokud jsem v případě debutu mluvil o jisté nevyzrálosti až naivitě FEN a neschopnosti docela proniknout do tváře alba, dnes je mnohé jinak. Jak se tak prodírám nezbytným rákosím, tak už nedostávám tolik facek od neviděných větví v cestě, obličej není plný šrámů a vůbec to šlape tak nějak samo. Bahno, nebahno. Řečeno polopatě, tahle kapela se pročistila. Ano, neubylo jisté podzemnosti a zakaleného soundu, ale co do struktur samotných skladeb, došlo k evidentnímu zjemnění a uhlazení. Nový výraz FEN už tolik nekope, ale umí i zpomalit a vydechnout, pohladit a nebýt tak bezohledně zbrklý. Debut nebyla vyloženě špatná deska, jako spíše jen sázka na budoucnost. Ta budoucnost je tu dnes a ''Epoch'' zní báječně.

 

Nerad bych se pouštěl do významných ortelů o nalezení vlastní tváře, ale cesta FEN dostává svou podobu. Vše do sebe zapadá mnohem tvárněji, nic přehnaně nevyčnívá a pokud vynechám tradičně horší vokál, tak ani netahá za uši. ''Epoch'' - to je živelná směs melancholie, atmosfér post black metalu a čarovných rytmů shoegaze. A když se tohle dá dohromady alespoň způsobem, který nám servírují tito pánové od řemesla, může být podobná hudba spojena s mnoha výlevy emocí a skrytých fantasktních promítání vlastního nitra. Díky muzice FEN se lze podívat kamkoliv, ale když se vám podaří zavítat právě do oblasti jihoanglických bažin a lehké jarní mlhy, jste zaručeně správně. Jistě, atmosféra alba je výtečná, daleko přínosnější než v minulosti, ale úplně bezproblémové také není. Tím největším neduhem je podle mě jeho délka. Kvalita se postupem minut kdesi vypařuje, ztrácí se z dohledu a album až do konce jen tak plyne, bez většího zájmu a radosti z něj. Kdyby se podařilo ''Epoch'' o dvě skladby zkrátit, byla by to výhra. Takto to trochu bolí. Na závěr bych ale rád vyzdvihl song ''Of Wilderness and Ruin'', protože to je učiněná krása a je v něm naprosto vše výše popsané. Berme jej třeba jako mluvčího ''Epoch''.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky