Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Feversea - Man Under Erasure

FeverseaMan Under Erasure

Victimer30.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Velmi solidní varianta, jak vyjít ze škatulky post metal jako možný kreativní vítěz a dobrý průvodce.

Naše důvěra v sebe sama se ztratila. Všechno, co jsme kdy znali, bude vymazáno.

 

Feversea je norská post metalová kapela, která v květnu debutovala albem Man Under Erasure. Pojednává o pozici člověka, který je pořád nenahraditelný, ale přitom velmi chybující tvor, jehož činy jej nadále nepředurčují k jedinečnosti. Zůstaly jen poslední zbytky nadějí... Země původu hraje ve znění Feversea podstatnou roli, i když možná jinak, než by šlo očekávat. Primární je temnota, blátivá a studená. Místy až obřadní. Drží se desky pevně a neuhne. Toho světla prostě na Man Under Erasure příliš nenajdeme. Ale najdeme tam spoustu jiných věcí a vjemů, protože temnota Feversea je hezky prorostlá a proměnlivá.


Jako třeba nahromaděný vztek, který skučí skrze všechny emoce ven. Emoce a chuť je melodicky povznést jsou stejně důležité, jako destrukce a chrlící se lavina negativních vibrací. Ve Feversea koluje kus blackmetalových procesů, ale taky hardcore a třeba i malá podzimní shoegaze nálada. Man Under Pressure bych popsal jako drtivou melancholii. Chvíli milou a přítulnou, aby tahle pozitiva smázla hrubá síla a podzemí rituálu. Načernalý, zle bodající post metal. Se svými zvláštnostmi, protože brát Feversea jako typickou post metalovou kapelu by bylo špatným odhadem. Tady je to poselství obšírnější.

 


Není úplně snadné vše pobírat na prvních pár poslechů, což je vzhledem ke skryté atraktivitě materiálu dobré znamení. Je dobré a nutné se vracet, nevykašlat se na to a nechat se vtáhnout. Stojí to trochu síly a odmítání, ale zase nejde o něco, co by nešlo prolomit. Definice post metalu může obsáhnout docela hodně, i když většina kapel inklinuje k typickému soundu i projevu. A to už kolikrát nechcete... Do těchto řad ovšem Feversea nepatří. Vůbec mám radost z nahrávek, když na to daný interpret umí nahlédnout po svém a nenásleduje lajny a dané schéma. Za poslední týdny mě napadají třeba domácí Elbe. Feversea pak jen potvrdí chuť dát tomu co možná největší kus sebe.


Slyším studenou severskou krásu udusanou nízkými mraky. Ta melancholie dostává na Man Under Erasure vážně dost zabrat. Ale pojďme na fakta. Důležitým faktorem ve Feversea je ženský vokál, který zde má na svědomí sympatická divoženka Ada Lønne Emberland. Její rozsah je slušný. Chvíli se potácí po blátivých stezkách, aby přepnula do polohy srdečné vypravěčky a potom se úplně zbláznila. Lezla jeskyněmi, zaklínala, byla vzteky bez sebe a pak dokonce blackově sípala. V těch konejšivých místech zní, jako byste na kraji lesa potkali tu milou dámu z Lumsk, která vás ale v dalších pár minutách podřeže. A právě takto vnímám celé album. Nechcete se úplně kamarádit s někým, kdo nejde přečíst. S někým, kdo vám může ublížit, když to nečekáte. Je třeba si hlídat záda, protože tahle hudba umí být zlá. Má to v sobě.


Feversea dali svému debutu zvláštní, na první dojem ne úplně sedící kabátek. Ano, je post metalový, ale na mnoha místech rozpáraný a když se nosí delší dobu, začnete si zvykat a v jeden moment si uvědomíte, že vám sluší. Man Under Erasure není pěkná deska. Je to negativní energie vylitá do severské krajiny a tahle parta se cítila dost hbitá na to, aby ji posbírala a uměla rozložit do rozumné délky jednoho alba. To není ranou mezi oči, ale výživným společníkem, u kterého se nenudíte, i když možná někdy trochu narážíte. Takové už první desky jsou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky