Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Feversea - Man Under Erasure

FeverseaMan Under Erasure

Victimer30.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Velmi solidní varianta, jak vyjít ze škatulky post metal jako možný kreativní vítěz a dobrý průvodce.

Naše důvěra v sebe sama se ztratila. Všechno, co jsme kdy znali, bude vymazáno.

 

Feversea je norská post metalová kapela, která v květnu debutovala albem Man Under Erasure. Pojednává o pozici člověka, který je pořád nenahraditelný, ale přitom velmi chybující tvor, jehož činy jej nadále nepředurčují k jedinečnosti. Zůstaly jen poslední zbytky nadějí... Země původu hraje ve znění Feversea podstatnou roli, i když možná jinak, než by šlo očekávat. Primární je temnota, blátivá a studená. Místy až obřadní. Drží se desky pevně a neuhne. Toho světla prostě na Man Under Erasure příliš nenajdeme. Ale najdeme tam spoustu jiných věcí a vjemů, protože temnota Feversea je hezky prorostlá a proměnlivá.


Jako třeba nahromaděný vztek, který skučí skrze všechny emoce ven. Emoce a chuť je melodicky povznést jsou stejně důležité, jako destrukce a chrlící se lavina negativních vibrací. Ve Feversea koluje kus blackmetalových procesů, ale taky hardcore a třeba i malá podzimní shoegaze nálada. Man Under Pressure bych popsal jako drtivou melancholii. Chvíli milou a přítulnou, aby tahle pozitiva smázla hrubá síla a podzemí rituálu. Načernalý, zle bodající post metal. Se svými zvláštnostmi, protože brát Feversea jako typickou post metalovou kapelu by bylo špatným odhadem. Tady je to poselství obšírnější.

 


Není úplně snadné vše pobírat na prvních pár poslechů, což je vzhledem ke skryté atraktivitě materiálu dobré znamení. Je dobré a nutné se vracet, nevykašlat se na to a nechat se vtáhnout. Stojí to trochu síly a odmítání, ale zase nejde o něco, co by nešlo prolomit. Definice post metalu může obsáhnout docela hodně, i když většina kapel inklinuje k typickému soundu i projevu. A to už kolikrát nechcete... Do těchto řad ovšem Feversea nepatří. Vůbec mám radost z nahrávek, když na to daný interpret umí nahlédnout po svém a nenásleduje lajny a dané schéma. Za poslední týdny mě napadají třeba domácí Elbe. Feversea pak jen potvrdí chuť dát tomu co možná největší kus sebe.


Slyším studenou severskou krásu udusanou nízkými mraky. Ta melancholie dostává na Man Under Erasure vážně dost zabrat. Ale pojďme na fakta. Důležitým faktorem ve Feversea je ženský vokál, který zde má na svědomí sympatická divoženka Ada Lønne Emberland. Její rozsah je slušný. Chvíli se potácí po blátivých stezkách, aby přepnula do polohy srdečné vypravěčky a potom se úplně zbláznila. Lezla jeskyněmi, zaklínala, byla vzteky bez sebe a pak dokonce blackově sípala. V těch konejšivých místech zní, jako byste na kraji lesa potkali tu milou dámu z Lumsk, která vás ale v dalších pár minutách podřeže. A právě takto vnímám celé album. Nechcete se úplně kamarádit s někým, kdo nejde přečíst. S někým, kdo vám může ublížit, když to nečekáte. Je třeba si hlídat záda, protože tahle hudba umí být zlá. Má to v sobě.


Feversea dali svému debutu zvláštní, na první dojem ne úplně sedící kabátek. Ano, je post metalový, ale na mnoha místech rozpáraný a když se nosí delší dobu, začnete si zvykat a v jeden moment si uvědomíte, že vám sluší. Man Under Erasure není pěkná deska. Je to negativní energie vylitá do severské krajiny a tahle parta se cítila dost hbitá na to, aby ji posbírala a uměla rozložit do rozumné délky jednoho alba. To není ranou mezi oči, ale výživným společníkem, u kterého se nenudíte, i když možná někdy trochu narážíte. Takové už první desky jsou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky