Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Filter - The Sun Comes Out Tonight

FilterThe Sun Comes Out Tonight

Jirka D.18.7.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Filter standard reinkarnačního období - historie zůstává silná, přítomnost zachovává průměrně zdatné pozice. Jednoduchá muzika pro jednoduchý poslech.

V souvislosti s aktuálním albem Richard Patrick přiznává, že jde víc o jeho vlastní projekt než o regulérní kapelu, i když oproti původnímu plánu se ve studiu ukázala celá aktuální sestava. Filter vznikl v roce 1993, když Patrick během nahrávání „The downward spiral“ opustil koncertní sestavu Nine Inch Nails a společně s Brianem Liesegangem debutovali o dva roky později poměrně úspěšnou nahrávkou „Short bus“.

 

Právě k „Short bus“ by se nynější album mělo blížit svým tvrdším zvukem, alespoň tak se tvrdí v Patrickově prohlášení, uveřejněnému na webu Loudwire.com. Podobných prohlášení, jednou se obracejících do úspěšné minulosti, podruhé hledících vstříc progresivní budoucnosti, není evidentně nikdy dost a s ohledem na poslední dvě, nikterak úchvatné desky Filter se těmto slovům divit nelze. Jenže stačí pár poslechů a je víc než jasné, že s návratem ke kvalitám minulosti to není tak vážné a že paralela s předchozím albem „The trouble with angels“ není jen ve stejné zadnici na producentské židli.

 

Na novince se Filter prezentují svým standardem, rockovou muzikou s nemalým množstvím elektronického nádechu, s níž nijak zásadně nevyčnívají z davu jiných, jim podobných souborů, kterých si můžeme vážit pro jejich obstojné kvality, ale které budou v učebnicích rocku vyjmenovány až ve stručném přehledu na konci kapitoly. Možná. A pak je možné sypat z rukávu všechny atributy, které k takové kapele / desce patří. Produkce je jasná – zvuk je vyčištěný, na vytaženém hlasu malé echo, aby lehce lezl do hlavy, konstrukce skladeb zcela jednoduchá s důrazem na výrazný refrén, který je nejlépe vícekrát zopakovat, aby zanechal otisk. K jednoduché kompoziční práci se pojí i jednoduchá rytmika; netřeba vymýšlet složitosti, tohle je muzika k běžné spotřebě. Přidejme i seskládání samotného alba, na němž se vždy po několika rychlejších skladbách objeví jedna pomalejší, a na závěr pak úplný cajdák „It’s my time“. Že už jste nějakou takovou desku někdy slyšeli? No jasně, je jich hodně.

 

Doposud napsané možná působí lehce ironizujícím dojmem, ale ono skutečně není moc co vymýšlet a předchozí text je proto třeba brát právě tak. Pak se samozřejmě nabízí otázka, proč se touto deskou vůbec zabývat? Jednak produkce Filter je poznatelná, což v záplavě dnešní doby je fajn bod navíc. V aranžérské práci lze dohledat řadu zajímavých nápadů (až na sborové á á á pasáže) a především střízlivou míru, protože elektronicky znějící rockové kapely mají občas touhu elektroniku nadužívat. Filter v tomto ohledu funguje. A pak i umění napsat obyčejnou a šlapavou písničku není dar pro každého. A deska „The sun comes out tonight“ šlape celkem slušně, to jí neupírám ani náhodou. Jasně, Amerika se neobjevuje a progrese nulová, ale jako jednoduchá poslechovka - proč ne?!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 21.7.13 19:38odpovědět

Starší desky jsou fajn, i když vlastně poslouchám jen "Short bus" a "Title of record". Už na "The Amalgamut" jsem nabyl dojmu, že se kapela / Patrick začíná motat v nějakém kruhu ... nic moc zajímavého z něj od té doby nevypadlo.

Ruadek / 21.7.13 11:36odpovědět

Dal jsem tu desku jenom jednou. Souhlasím se vším, na meto bylo ale natolik málo, ze jsem desku odložil velmi rychle. Baví me jejich starši produkce, se kterou si vystacim.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky