Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fiona Apple - The Idler Wheel...

Fiona AppleThe Idler Wheel...

Jirka D.15.7.2013
Zdroj: černá 12" gramodeska (# 88691978631)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Je těžké se nezamilovat. A když už, je těžké to utajit.

Měl jsem vždycky dojem, že v životě je třeba hledat jistoty, ale teprve poznáním, že jistoty jsou jen zeď, kterou si kolem sebe člověk staví a brání tak sám v sobě ve výhledu, začíná skutečná cesta poznání. Někdy trnitá, pravda. Kdyby mi někdo před ještě nedlouhým časem sdělil, že budu poslouchat Fionu Apple, odpověděl bych mu otázkou: „kdo to je?“. A stále neznaje lepší odpověď, poslouchám.

 

Rovněž docházím k tomu, že obsah slova „prostý“ není hoden našeho opovržení, ale maximálně možné úcty. Tahle deska je totiž prostá (ano, vím, opakuju se) – zpěv, piano, hromada ruchů, malých úloh malých i větších nástrojů a něco bubnů – přesto je v ní velká síla, vetknutá mezi noty (dá-li se tento příměr použít v analogii s řádky literárního díla) a naši úctu si nepochybně zaslouží. Původně jsem chtěl mluvit o novince, ale teď se dívám, že vyšla 16. června loňského roku. Utíká to a trochu se toho děsím.

 

Možná bych měl vysvětlit onu sílu, o které píšu výše a přiznám se, že se trochu obávám neobratnosti svých slov a s lehkým mrazením vzpomínám na školní lavice a trapné pokusy vysvětlit to, co „tím chtěl básník říci“. Ano, tato deska je poezie, poezie osobní a niterná, poezie upřímná a oslovující. Fiona vypráví, svůj výraz v toku alba proměňuje, hraje si a prožívá své vlastní příběhy, jejichž hloubek nejsou schopen docenit, ale i to málo, co mi je dáno, mi stačí. Nelze totiž vědět, co tím ten či onen chtěl říct. Lze jen cítit nestrojenost a opravdovost sdělení, které je v případě tohoto hudebního díla navíc podtrženo skutečným a naturálním zvukem a s tím se nesetkávám často.

 

Fiona Apple

 

U aktuální desky Fiony Apple jsem se zřekl textů a měl bych správně napsat jejich obsahu. Nebyla v tom ani lenost, ani nedostatek času, ale jakýsi pocit či nutkání nechat tyto dveře zavřené. A možná touha si v době, kdy je možné dohledat vše, vyzkoušet situaci, kdy si namísto opisování výsledku nějakého internetového slovníku nechám prostor pouze pro své pocity z toho, jak na mě deska působí. A je pak zvláštní zážitek pozorovat, jak ve mě Fionino sdělení rezonuje těžko popsatelným chvěním a současně vytvářením jakéhosi vnitřního klidu. A tato rezonance, toto hledání a následné shledání dvou elementů, které se doplní a vytvoří celek, je přesně to, co v hudbě hledám; ostatní je vedlejší a co hůř, je to svým způsobem klam. A nejen v hudbě, funguje to obecně a je potřeba to vědět.

 

Tahle deska je prostě skvělá a vedle většiny laciných produktů mi dává naději, že stále je možné hledat a nacházet díla tvořená z čiré touhy po vyjádření se, s potřebnou dávkou umění. Umění je od slova „umět“ a Fiona Apple opravdu umí.

 

P.S.: Celý název desky je "The Idler Wheel Is Wiser Than the Driver of the Screw and Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do".

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 21.8.13 7:28odpovědět

Děkuji ... za pochopení :)

Pavel Němec / 20.8.13 22:20odpovědět

Tuhle desku jsem poslouchal těsně po tom co vyšla. Musím říct, že to sice není úplně můj šálek kávy. Ale myslím, že autora článku docela chápu :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky