Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flash the Readies - In Belvedere

Flash the ReadiesIn Belvedere

Jirka D.3.6.2013
Zdroj: CD, 4-panelový digipak
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Floydovsky pojatá a velmi silná nahrávka, u níž není problém prosedět odpoledne a nevšimnout si, že za okny už je noc.

Objevit v záplavě dnešní muziky něco zajímavého je vždycky příjemné a když se k tomu přidá snad ne úplně falešné štěstí národního čehosi v případě české kapely, je pocit spokojenosti na místě dvojnásob. Trojice Flash the Readies z Olomouce patří přesně do této kategorie, respektive tím zajímavým je aktuální nahrávka „In Belvedere“, vydaná v březnu letošního roku.

 

Někde v záhlaví recenze jsem vymezil žánrové mantinely někde na mezi soft a art rockem, takže spěchat dneska nebudeme, černé oblečení necháme ve skříni a zavzpomínáme na odkaz Pink Floyd Watrsovsko-Gilmourovské éry, protože inspirační pramen prýští právě tam. Odkaz Floydů je cítit z celkové nálady desky, stejně jako z jednotlivých pasáží, kytarových sól, přístupu ke kompozici i aranžím a rovnou dodávám, že s tím nemám absolutně žádný problém. Nevidím nic špatného na přiznané úctě ke kapele, která formovala nejen dějiny světového art rocku, ale i hudební cítění členů FtR, minimálně pak kytaristy / zpěváka Tomáše.

 

„In Belveder“ je koncepční nahrávka svázaná příběhem, jehož podstata je naznačena v doprovodném rozhovoru a rovněž v bookletu CDčka, byť „jen“ formou němého komiksu, který zanechává hluboké dojmy, ale na otázky neodpovídá. Proč taky. Pro mě slušným překvapením je především to, že deska s hrací délkou krátce přes jednu hodinu funguje a je poslouchatelná s přirozeným zaujetím. A nejen to, příběh je zasazen do rámce mluveného slova a celá koncepce je tak dovedena do soudržného a barevného celku, u nějž se čas stává irelevantní veličinou. Dlouho jsem se nesetkal s tím, že bych trávil hodinku poslechem a zaujetí nahrávkou by se stále drželo na tak vysoké úrovni.

 

Na albu je skvěle pracováno s atmosférou, pasáže rychlejší nastupují v opodstatněných místech, která logicky završují předchozí volnější části, emoční hloubka je zdůrazněna vokální hravostí a pestrou paletou kytarových efektů, takže shrnující slova jsou jasná – dynamika, pestrost přirozená a upřímná. Muzika zcela nenásilně mění nálady a tempa, proplouvá údolím melancholie stejně lehce, jako následně stoupá s plným sebevědomím ve vlastní síly směrem vzhůru ke slunci. Víc než co jiného z poslední doby mi deska připomíná živoucí organismus, plný proměn, citlivě vystavěných zvratů a překvapení.

 

 

Velmi slušně dopadl i zvuk alba (pro někoho možná překvapivě), ač nahraný ve studiu, ve finále dotvořený v domácích podmínkách. Chybí mu sice jiskra drahých produkcí, šťavnatost sedmdesátkových desek, je lehce zastřený a jakoby skromný ve svém výrazu, přesto se poslouchá velmi slušně a dobrý standard mu upřít nelze. Celkový dojem z alba je proto silný a jsem tomu rád.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky