Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedávno nám tu kolega Jirka D. předložil vyčerpávající studii o digipacích a mě by v té souvislosti zajímalo, kolikatipanelový je digipak „Slaves Of The God Machine“ tuzemské kapely FLESHLESS, když se dá rozložit do všech světových stran a na jedné z nich dokonce dvakrát. Odhadoval bych to na 12-panel, je to možné? Je tím vlastně nahrazen celý booklet. Oceňuji, že se do takových věcí pouští i lidi u nás. Jen je škoda, že obal alba nevypadá moc vábně a že po rozložení bohaté skládanky celého balení nelze najít nic, na čem by moje oko spočinulo s odpovídajícím zájmem či obdivem (je to ale i otázka vkusu). Chválím tedy formu, ale z provedení nadšen nejsem.

Něco podobného by se dalo říci i o hudebním obsahu stříbrné placky. FLESHLESS toho mají od svého vzniku v roce 1993 hodně za sebou – jihoamerické turné, mraky koncertů po Evropě, sedm studiových nahrávek (včetně novinky), frontman Vláďa jako osobnost české extrémní scény i díky svému labelu -, to je slušný výčet, který generuje nemalá očekávání od nového alba. Jenže nic z toho na aktuálním albu „Slaves Of The God Machine“ jaksi není slyšet. Technicky samozřejmě není co vytknout. Zvuk je precizní, inštrumenty jsou ve správných rukou, význační hosté jsou na správných místech – forma tedy ok. Skladbám by ale podle mě slušel hrubší a neučesanější sound, který by zakryl občasnou fádnost materiálu. Tím se dostávám k té největší slabině alba – kompozici. Od tak zkušené kapely bych očekával něco víc, než jen průměrné skladby s průměrnými nápady. Ano, sem tam se objeví zajímavá vyhrávka nebo sólíčko (úvod a sólo v „To Dethrone God“, sólo ve „False Ascension“,…), ale i krátká stopáž lehce přesahující půl hodiny vyžaduje větší dávku invence, než jaké se dostalo aktuálnímu albu. A to jsem ještě nezmínil příšerné klávesové intro, které je kýčovité až z toho bolí zuby.

Zatím docela sada že? Ale né, album není špatné a jeho poslech není žádným utrpením (se skipem intra už vůbec ne), jak by mohlo z dosavadního textu vyplynout. Já jsem akorát trochu tvrdší, protože od sedmé studiovky renomovaného českého deathmetalového komba s grindovými růžky v minulosti jsem očekával prostřelenou hlavu a přišpendlenou prdel k židli a ne jen občasný kleping prstem do desky stolu. Fanoušci kapely však určitě nemusí bít na poplach. FLESHLESS zůstávají věrni svému stylu a to, že se tímto albem změní pramálo, to vlastně určitá část posluchačů ocení. Příznivci melodických riffů si své najdou, skočné tuc-partie slibují pogo na koncertech, střednětempé pasáže naopak rozvážné hrození publika. Naživo by to mohlo fungovat, ale co s tímto albem? Kde je hutnost, agrese, špína, krev a nekrofilie? Slovíčku brutal zde asi odzvonilo, a tak zůstal jen death metal bez pálivého koření.

Rozhovor s Fleshless zde.