Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na úpatí hory Fudži se dějí divné věci a kdyby něco jako "kdyby" existovalo a japonský spisovatel Seičó Macumoto nechal knihu Tower Of Waves (1960) uvězněnou v temnotách své mysli, byl by možná les Aokigahara jen obyčejným lesem. Tak zvaný "les sebevrahů", který se v oblasti poblíž jezera Šódži nachází, inspiruje k akci filmaře, hudebníky, ale i své nešťastné oběti. Hudba podobného ražení, založená na skutečných a hlavně stále současných událostech, vyprovokovaných zmíněnou knihou, může být silný stimulant nálady. Pro mysl zjitřenou znalostí věci to platí dvojnásob, proto poslouchejte pozorně, ale opatrně…

Vedle své druhé hudební identity The Rosenshoul, laděné více industriálním směrem, je australský hudebník a fotograf Duncan Ritchie v současné době činný hlavně pod značkou Flowers For Bodysnatchers. Když někdo takový zaměří svou pozornost mezi zástupy stromů notoricky známého lesa, který podle všeho obývají démoni japonské mytologie, člověk zpozorní. Navzdory potenciálu námětu je hodina temného ambientu laděná více jako výpravná exkurze, kde zazní celá škála pocitů, složka děsu a hrůzy nezůstala nedotčena, nebyla ale vytěžena na maximum.

Přidanou hodnotu desky tvoří fakt, že Duncan Ritchie "místo činu" osobně navštívil a náladu skladeb podtrhl vlastními terénními nahrávkami ze svých cest mezi Tokyem a Aokigaharou. Prostor mezi notami digitálně generovaných zvuků klavíru a klávesových ploch tak vyplňují střípky autentické atmosféry místa. Genius loci ze skladeb doslova odkapává. Solidní práci s klavírem sekunduje dobrý vkus pro tvorbu ambientu z hudebních i nehudebních elementů.

Očekávanou samozřejmostí jsou folklórní prvky, kterých se sice dočkáte, ale je jich jako šafránu. Zvuk gongu v desáté The Games Foxes Play, brnknutí na koto nebo jemu podobný strunný nástroj v šesté Night Heroin a samozřejmě nejvýraznější ze všech, podmanivý ženský vokál ve čtvrté Kuroi Jukai (angl. The Black Sea Of Trees). První minuty alba jsou přívětivé a úvodní kus Prisoner Of Night And Fog sází hlavně na smutek. Se zvuky kapající vody ve druhé And There Is A Darkness už může přijít i sklíčenost. Síla nahrávky, za kterou stojí dobře zvládnutá mravenčí práce, se naplno projevuje hlavně z celku. Intenzita zážitku stoupá úměrně s pokročilou hodinou, kdy je lépe po původu některých ruchů nepátrat.

Do úplného nadšení mi na nahrávce chybí výraznější faktor napětí, který by budil strach a respekt z neznámého nehledě na denní dobu. Na druhou stranu chápu, že takové uchopení tématu by bylo možná až příliš prvoplánové. Melancholičtější ladění s několika letmými pohledy do chřtánu temnoty, má blíže ke skutečnému stavu věcí v reálném světě, kde se hmota protíná s fantazií a nabízí přesně tolik pohledů, kolik mysl jednoho pojme. Duncan Ritchie v deseti hudebních obrazech výborně vykreslil rozměr tragických událostí a tíhu, která po nich v zeleném šeru zůstává.