Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Matthew Barnes je nezbeda. Tento UK producent a kompozér přičichl snad ke všem odstínům muziky, která se umí otřít o elektroniku a konečně vydal následovníka desky minulé, na což se čekalo dlouhé čtyři roky. Člověk, který spolupracoval s Massive Attack nebo remixoval post-punkové bandy, dub-stepové projekty a indie rockové sebranky. Hudebník, který má drama a dobrý timing v krvi, jeho ovlivnění trip-hopem, post-dub stepem a komponováním soundtracků. Ano, stihl toho za svou kariéru mnoho, lepší ale je vykašlat se na sáhodlouhý výčet aktivit, nasadit sluchadla a pustit si Compassion.

Exkluzivní spolupráce s vydavatelstvím Ninja Tune snad u tohoto muzikanta nepřekvapí, jeho expresivní práce a schopnost dělat věci jinak, přesně pasuje do portfolia labelu. I jeho ovlivnění hip hopem, lépe řečeno dramatizací hip hopových podkladů, to vše sem pasuje dokonale. Barnes aka FS za svou kariéru vytvořil pár soundtracků, vždy k hodně atmosférickým věcem, včetně Assassins Creed Rogue. Ten člověk ví, jak se dělá kompozičně bohatá muzika a jeho novinka tomu víceméně přesně odpovídá. Deska je plná silné atmosféry, mluví soundtrackovým jazykem, staví na silné atmosféře a je podepřená kmenovými rytmy. Trochu připomíná Yoanna Lemoinea alias Woodkida na 4 roky staré desce The Golden Age. Ne celkovým vyzněním, ale použitím originálních perkusí, které doplňují svérázné orchestrace.

Compassion je deska plná atmosféry. Nikdy nevíte, co přijde v další sekundě, kam vývoj skladby bude pokračovat a kde bude stop time a celé to utichne, aby to začalo někde jinde na stejných základech. Barnes je vynikající skladatel, který umí postavit skladbu na nasekaných chorálech, stejně tak jen na proměnlivých perkusích a samplu vzdáleného hlasu. Umí tvořit harmonie ze zvuků, které spolu zdánlivě nesouvisí, přitom celek drží pohromadě na rytmech nebo letmé aranžérské lince. A ano, rozuměl by si v mnohém s Woodkidem, protože oba pánové tvoří podobnou muziku, přičemž jejich ovlivnění může být větší, než se zdá.

Forest Swords dneška je futuristická world music, kde zní spousta věcí, u kterých nelze jednoduše určit, jak byly vytvořeny. Samotný Barnes se vyjádřil tak, že deska si pohrává právě s tím, co je „real and fake“. Tak jako nedokážeme s jistotou určit, co jde v dnešní době pouze „komunikačním a zpravodajským šumem“ a co je skutečné. Nevíme, co je na desce reálným nástrojem a jaké věci jsou vygenerované uměle.

Tento model Forest Swords, tedy 2017, působní svěže a jde si přitom vlastní cestou. Nepůsobí na mě jako sloučenina divoce experimentální elektroniky, jako mnoho jiných interpretů z Ninja Tune. I na této bázi je nahrávka hodně „friendly“ a její poslech není náročným tripem jen pro „dospělého“ posluchače. Lze v ní ale najít hodně věcí, její kompozice jsou promyšlené, plné skrytých detailů a působí jako šamanský tanec uprostřed čajového dýchánku. Víc takových věcí.