Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forge Of Clouds - Ordinary Death

Forge Of CloudsOrdinary Death

Bhut11.12.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Silná nahrávka bahnitého rázu. Těžko prostupná atmosféra, která vše pohltí jako rašelina.

Jedné probděné noci vkládám do přehrávače vypálené cd plné novinek, z nichž některá jsou alba známá a další plní, čí boří má očekávání. Oné noci jsem ani tak nechtěl hloubat jako spíše relaxovat a po mnohých ne zrovna záživných dílech přišlo ke slovu něco, co v tu noc rozechvělo pokoj. Album s názvem Ordinary Death od tlupy Forge Of Clouds.

 

Kapela je z Polska, rozjela svá soukolí relativně nedávno a na kontě má pouze dvě alba – debutové Forge Of Clouds (2011) a to letošní novinku. Jedná se o čtveřici umělců, kteří se vzhlédli v zatěžkaném sludge metalu, přesto nehrají jen další bahnitý metal, nýbrž do svého díla tisknou punc originálnosti a husté atmosféry. A právě o atmosféře a pocitech z ní toto dílo celé je.

 

Sedm písní rozechvívá potemnělý pokoj, hroužím se do světla svící a sklenku tisknu čím dál pevněji. Tlukot srdce zvyšuje svou kadenci a cosi šimrá po zádech. To pánové hrábli do strun stylem hodným mistrů, paralely k ikoně  Neurosis nejsou zcela mimo mísu, ale do toho všeho se vměstnávají vzpomínky i na letošní skvost Inter Arma. Hlína jest nakypřena, déšť mění její tvar a strach nedovolí se pohnout. Hudba upoutává mysl od myšlenek jiných, méně důležitých, ne-li zbytečných. Uši rozebírají kytarové pasáže a mozek analyzuje jejich jemnost v kontrastu s tvrdostí. Právě na kytarách celek staví především. Jsou to bytelné a neprostupné hradby, které svou jednotvárností vzbuzují sklíčenost a pocit beznaděje, jsou to gotické věže s honosnými fiálami, které uhranou svou složitostí a dokonalostí. Oba aspekty se střídají, mísí a splývají. Ne, nepůsobí zmatečně, nýbrž brilantně přesně. Ačkoliv hlubinný marast dýchá z každé vteřiny a o nějaké čistotě snad ani nemůže být řeč, vše se jeví jako předem cílený matematický předpis. Pořádek v bahně. Ono bahno a všelijaký ten neprostupný a táhlý sajrajt tu zastupuje zejména basa. Zprvu nenápadná, ale když se na ni zaměříte, vtáhne vás do svých osidel stejně jako rašelinné pláně. Zpěv mění své polohy dle momentálních potřeb, od hlubokého hrubého projevu až po ten čistý. Kontrasty nejsou zas tolik citelné, ale bez nich by se to neobešlo.

 

Vnikat do desky je nutné několikrát, nejen při probděné noci, ačkoliv během ní vás jistě probere a povzbudí stejně jako mne. Písně jsou akorátně dlouhé, takže nějaká chvilka ztracení se je eliminována. Celé to hnije před očima a znovu se rodí, tlející sludge / post-metal má volnou ruku a dělá si, co se mu zlíbí. Nezbývá než přiznat, že se na svět zrodilo další album, které nezůstane bez povšimnutí, které je výrazné, ačkoliv okatě pošilhává po svých vzorech. Nemějme mu to za zlé, jelikož výkon, který je na něm předveden, je hoden vysokého uznání. Cílevědomá a nervní nahrávka, jež nedopustí, aby byla pozornost od ní odtržena jinam. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky