Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem v časných jarních měsících zpovídal Krustyho a zcela přirozeně se ptal na tehdy ještě očekávanou novinku La Grande Bouffe, líbil se mi především podtitul, jejž baskytarista, vokalista a tiskový mluvčí kapely vjednom nadhodil kdesi mezi řádky a který by prý nahrávka mohla mít pod tím názvem hlavním – „staří páni se baví“. Ono při vší propracovanosti gatefold vinylu, dotaženosti hudební, grafické i myšlenkové mám totiž stále dojem, že se nevytratilo to nejdůležitější, co u mě dělá dobrou kapelu dobrou kapelou – nadhled nad svým dílem. Už jen to, že na samolepce „ultra-limited edice 07/25“, kterou jsem si bez váhání pořídil, je uvedeno „for die-hard fans of Porcupine Tree, Mayhem, Marillion, Atheist, Yes“, mluví za vše.

„Už dávno nejsme děti, ale ještě nejsme starci. A rozhodně nejsme dospělí.

Možná tak vypadáme navenek, když nás potkáte na ulici.“

Nebudu chodit kolem horké kaše a prásknu se rovnou – tahle deska pro mne letos byla na česko-slovenské scéně tou nejočekávanější, těšil jsem se od zachycení prvních zmínek o jejím připravování a že mě Forgotten Silence napínali fakt dlouho, snad ani nemá cenu připomínat. Nepustil jsem si ani ukázky vypuštěné na bendzounu, až tak dalece jsem se bránil zničení prvních dojmů na mých PC repro parodiích a veškeré možné očekávání vtělil do černého dvanáctipalce, který jsem si v ranních hodinách 2. června, opouštěje koncertní prostory Melodky, odvážel nočním rozjezdem přes bujaré Brno.

No a nyní k těm dojmům ... jejichž počátek začneme hledat u obalu, grafiky a „toho ostatního“, čemuž se v dnešní skromné době věnuje mnohdy pozornost jen malá a šidí se, kde může. Už hore jsem zmínil, že vinyl (opravdu jeden) je ukryt v gatefold – rozevíracím – obalu, což je už samo o sobě řešení nadstandardní a sympatické. Grafika je výborná, první dojem jsem si vlastně vytvořil už o něco dříve, byl hrozný, ale časem jsem pochopil, že tenhle citrusový obal má něco do sebe. Uvnitř a vzadu naleznete nějaké fotky, umně ztvárněné, citlivě zapracované a poněkud avantgardní. K tomu všemu ještě přidáme osmistránkový booklet 12" rozměru s hromadou povídání, minimem chyb a opět fotkami a jedním obrázkem mejd baj onehalph. Celkově krásná práce, ze které je cítit především to, že si FS chtěli nadělit (a taky nadělili) svoje první 12" LP vybrané jakosti, ovšem sdílet tuto radost není vůbec problém a naopak zcela příjemný zážitek. Takže tleskám, rukavice ostatním je hozena do placu.

„Chci vyplout na šedivou vodu, chci slyšet pnutí dřevěných dílců mého korábu,

chci cítit ten starobylý vítr na tváři, chci vyplout na šedivou vodu...“

První strana desky je výraznější a jednodušeji identifikovatelná než strana druhá. Tři skladby představují tři jasné vrcholy trojúhelníka, každý se tyčí na jinou stranu, každý svým odlišným a specifickým způsobem načítá plusové body do společné kasičky s drobnými mincemi. Zatímco v „Translucide /Brighton II./“ se poprvé představuje nový zpěvák Satyr a svým hlasem pohybujícím se v mnoha barvách a u FS po velmi dlouhé době i v čistých zpívaných polohách (naposledy tomu tak bylo ještě s Hankou), v další skladbě „Aalborg“ se kapela představuje snad v nejtvrdší poloze, pro kterou marně hledám historickou obdobu. U mikrofonu se tentokrát představuje hostující Bruno (Hypnos) a výsledkem je hustota a masív, který, i když místy narušen nepravidelným systémem trhlinek a prasklin v podobě změn hudebních i výrazových, působí mocně a ničí. O to více gurmánský dojem zanechává následná instrumentální „Les Collines de Senyaan pt. III“, která je mým pokrmem nejlahodnějším. Tady nejen že se FS předvádí ve své instrumentální síle, nejen že opravdu věřím „že staří páni se baví“, ale i zvuk celé skladby (alespoň na vinylu) působí mnohem vzdušnějším dojmem a zesilovačem není problém pootočit ve směru hodinek. Jsem nadšen, závěr první strany ohromuje!

Druhá strana obsahuje opět tři skladby, které tentokrát drží pohromadě a jedna se s druhou a třetí nijak nestrká. Jsou svižné, tlačí posluchače dost nekompromisně ke zdi ... vůbec mám dojem, že tahle nová deska FS je dosti kvapíkovou záležitostí, jakoby načichlá staršími věcmi, sice stále se silnými klávesovými linkami jako na Kro Ni Ka, ale přesto dost abrazivní i tvrdá. Jenže nic není tak jednoduché, jak jeden napíše, a tak i v těch nejrychlejších pasážích dochází k boření očekávaného, příchodům neočekávaného a změn a filigránských postupů je všude dost a dost.

„Byl to zvláštní sen. Kdosi blízký, už dávno mrtvý v něm zemřel a navštívil živé. Pamatuji si do detailu ty zlatofialové stuhy, zpola ponořené do bahna. Rakev pod podlahou rozbořeného domu...lahve starého vína...a všude kolem lidé, stižení podivnou kožní chorobou.“

Snad by stálo za to zmínit se i o tom, že všechny uvedené skladby jsou propojeny úryvky z filmu „La Grande Bouffe“, které dávají celému dílu pevný rámec, v němž jsou prezentovány jednotlivé skladby jako obrazy a scény ze života stárnoucí a přirozeně zrající moravské kapely, v níž se nově prezentuje již zmíněný zpěvák a druhý, technicky zdatný a naoko skromný kytarista Hyenik (Paladran, Chiasmatic,...). Mohl bych se podivovat tomu, že při „hraní si starých pánů“ bylo vytvořeno dílo tak promyšlené a ucelené, ale čekat od FS něco jiného než chytrou hudbu a vysokou úroveň snad ani nelze. Forgotten Silence prostě přichází po šesti letech s vynikající deskou, dospělou a propracovanou, nahranou převážně v „L´Atelier Fumoir“ studiu (kdybyste tušili...), nikterak jednoduchou, ale přitom logickou a přirozenou.