Recenze: Forgotten Tomb - Nihilistic Estrangement

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Forgotten TombNihilistic Estrangement

Garmfrost11.5.2020

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: phone

VERDIKT: Na novém albu namířili Forgotten Tomb více do post-metalových vod. Z blacku zbyl pouze hlas a doomu cit pro melancholii.

Ani desáté album italských groove depresáků Forgotten Tomb, které má představovat nový začátek, není v porovnání se starší produkcí ničím výjimečné. Stále se rochní v bažině nic moc nálad a šlapavého tempa. Bohužel i Nihilistic Estrangement přes svoji kratší stopáž nabízí pramálo opravdu chytlavých míst. Rád bych řekl, že je to dáno stylovým zaměřením a že fans zasmušilého ranku ocení nové dílo Forgotten Tomb krapet radostněji. Já se však v zadumaně zčernalých melodiích rád rochním, ale Nihilistic Estrangement se mi pod kůži nijak zvlášť nedostává.

Abych přece jen nezačal až tak záporně, přiznám recenzovanému albu mnohem chytlavější a zábavnější melodické motivy, než jakými oplývala například předchozí We Owe You Nothing. Ta byla opravdu špatná. Slabinou, která nové album shazuje podstatně níž než by muselo, jsou do zblbnutí opakující se riffy. Vzorem pro mé tvrzení může být hned první Active Shooter. Uměle natahovaná skladba by zřejmě nebyla nic moc, ani kdyby byla zkrácena na půlku, ale se svými takřka devíti minutami uspí posluchače, ať už je nadopovaný čím chce. Jejím protipólem je naopak nejchytlavější a zároveň nejpřímočařejší hitovka District³. Ta se mi vlastně i trochu líbí. Určitě z celé desky nejvíc a možná i celé diskografie Forgotten Tomb. Ona není špatná ani titulní věc. Zejména její úvod lahodí mému uchu docela dost. I díky natahovaným pěveckým linkám se jedná na poměry Forgotten Tomb hit. Velká škoda, že takových skladeb není na novince víc. Za překvapující lze označit také závěrečnou vypalovačku RBMK. Konečně něco pro fans melodického blacku. Bohužel i tato položka trpí nemocí nepoměru v počtu nápadů a přepálené stopáže, takže v půlce začne písnička fest nudit.

Z blacku, ze kterého Forgotten Tomb kdysi vzešli, zůstal přítomný pouze hlas jak rašple. Dokonce ani toho doomu v aktuální tvorbě moc nezůstalo. Jeho odkazy pokaždé jistou skladbu dokonale zvelebí. Držet se těchto nálad déle, bezesporu to celku dosti prospěje. Jak vidno, kapela se tentokrát vymanila z black/doomu a své umělecké směřování namířila do post-metalových vod. Všechno, co doposud dokázala vytvořit, proměnila do ospalého soundu s nekonečnými repeticemi. Forgotten Tomb se evidentně našli. Mají vlastní tvář, kterou si na rozdíl od svých posledních desek s nikým nespletete. Někomu jejich muzika sedne, jinému ne. Jak jednoduché…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?