Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zpět k pramenům, řekl si Vindsval a založil nový projekt Forhist. Ano, Forhist je novým alter egem vytrvalého badatele blackmetalových esencí z Blut Aus Nord a jeho cesty vedou k primitivním blackmetalovým pudům. Do tajuplnosti lesa jako místa, kde je možné tyhle vlastnosti vytrvale a uvěřitelně vnímat, a pak prezentovat skrze svou hudbu. Forhist navazuje na téma třídílné ságy Memoria Vetusta, tedy na spojení atmosférického a přízemního černého kovu. Navíc skladba s názvem Forhist se objevila na posledním díle ságy, Saturnian Poetry. Je to souhra (na disharmonie zapomeňte) atmosférického black metalu s naturálním duchem evokujícím lesní romantiku ve jménu svobody a drsného sekernictví. Vindsvalův plánovaný výlet na sever, kde se uprostřed zimy větve bortí pod návaly sněhu a lišky spí schoulené v klubíčku ve svých norách. Jediné co nás může spolehlivě zahřát, jsou povedené melodie Forhist.

Některé melodické postupy lze poměrně snadno předvídat, ale neměl bych to Forhist za zlé jenom proto, že je aktivoval mistr Vindsval. Zlí jazykové budou stejně tvrdit, jak moc bylo zbytečné zakládat nový projekt, když takto klidně mohli znít Blut Aus Nord na dalším díle Memorie... Já bych v tom nic moc zásadního nehledal, Forhist je zkrátka o síle okamžiku a epice ohlodané na kost, a domovská kapela půjde zřejmě krapet jiným směrem.

Styl hraní a chápání blackmetalové hudby u Vindsvala má svůj typický projev a není proč sázet na nezvyklosti a nové prvky tam, kde má být zachován duch dřevní mystiky a původ všeho ryzího.  Navíc když zde zafungují ty nejobyčejnější zvuky, protože právě tady je jejich místo. Jako když se z dáli přibližuje bouřka a první kapky zkrápí střechu, nebo když si ráno člověk zajde nabrat čistou vodu do potoka a večer jen tiše poslouchá zvuky hvozdu. Je v tom ta pravá osamělost a odloučení, touha samotná po tom všem a výrazové zlo, které nestraší ze sna, ale vyluzuje potřebu si vše náležitě užít. Tento styl rouhání je atmosféricky přitažlivý, veškeré pudy jsou povzneseny ze dna džberu na pohled na noční oblohu a zvlčelé počítání hvězd. Funguje to, protože ve Forhist ta mystika prostě dříme.

Na albu a na celém projektu se mi líbí ten postupný přerod v opravdu silnou nahrávku. Od známých nuancí a atmosfér, kdy hlava pochybovala, po úplné napojení se na lesní stezku a štípání dříví za svitu měsíce a prožití si každého okamžiku. Některé stínohry v příšeří stromů jsou stále povědomé, jiné zase nové a excelentně zpracované tam, kde by před lety možná působily toporně. Forhist je skladatelsky dotažený černý kov beroucí si plnými hrstmi ze soundu Blut Aus Nord, aby na ně člověk pořád myslel, ale zároveň je mohl v klidu nechat spát, protože tady s námi ve skutečnosti nejsou.

Tento dojem jsem si poctivě odpracoval, jinak totiž neumím nazvat to, jak jsem si s Forhist počínal. Fakt mi trvalo, než jsem tomuto albu přišel na chuť a posunul si laťku svého trochu znuděného příjmu o úroveň výš. Z debutu Forhist se rázem stala lehká deviace směrem k lesnímu blouznění, kdy se v člověku probudí kus prasete, které je schopno dobře vyhodnotit a zanalyzovat nastalou situaci. Hlavně žádné velké závěry, jen se nechat vtáhnout do chladného lesa a náležitě si to tam sám prožít. Být na míle daleko od civilizace a vyznačených cest. Mít po ruce jen základní věci na přežití a cítit, že tam patřím. Je zima, noci jsou dlouhé a jejich magie působí. Z Forhist jde naplno ven to syrové spojení primitivního a krásného.

Forhist vrací black metal na jeho původní místo. Na začátek jeho cesty ze severu a probouzí první dávný Vindsvalův pohled na něj. Osmero skladeb vyvažuje estetiku a kořeny v jednom, volá po starém zákonu stylu a dává mu svou duši. Povedlo se.