Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fractal - Hologram

FractalHologram

Victimer12.5.2022
Zdroj: CD / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zatím poslední ze smrště alb Fractal vydaných u Aliens production. Víc kompilace jak skutečná novinka, ale jinak reprezentativní vzorek temně atmosférické elektroniky z dílny Tomasze Lukowicze.

Aliens production v případě polského zvukového inženýra Tomasze Lukowicze rozhodně nezahálí a snaží se jeho tvorbu představit co možná nejdetailněji. Tomasz a jeho atmosférický mechanismus Fractal, to je studiová kreativita v pravém slova smyslu, takže v současnosti máme v rámci Aliens k dispozici hned pětici vydaných nahrávek. Equilibrium, Human Error, Access Denied, A Unique Hybrid a konečně poslední Hologram. A i když tato alba nemají punc úplných novinek, jako seznámení se s projektem Fractal fungují ideálně. Jen pro pořádek, materiál na Access Denied byl složen již v roce 2015, ten patřící A Unique Hybrid je datován do roku 2019 a Human Error zase 2020.

 

Ani před pár týdny vydaný Hologram nelze brát jako novou desku. Je to víc tmel, kompilace a koncept Tomovy tvorby jako celku. Kdybych to měl vzít čistě matematicky, napočítal jsem hned devět skladeb, které se už objevily na zmíněných albech a Hologram tak nabízí jejich přítomnost v trochu odlišném prostředí. Vedle pěti dosud nevydaných skladeb. Ale tohle všechno jsou jen počty, to hlavní skýtá samotná hudba. Když jsem nad tím tak přemýšlel, klidně bych Tomův rukopis nazval strojovým chill-outem. Je v tom minimalistický přístup, kila atmosfér, ale taky fragmenty dark electra, IDM, ambientu... Je toho zkrátka víc a celek berme jako spojitou nádobu všech těchto prvků.
 


Kdybych nedal na ty cifry výše, Hologram je pro mě hlavně partnerem pro vypuštění páry a uklidnění se po náročném dni. Dál od všedních starostí a blíž k probuzení snové melancholie obalené industrializací. Hologram ukazuje Fractal jako projekt, který tvoří melodický a jemnou nití temnoty upředený soundtrack, dlouhý kus elektroniky beze slov s vlastním scénářem. Jako již v minulosti je můj přístup a prožitek z Fractal pozitivní, ovšem je to přece jen trochu mimo můj oblíbený (tvrdší a impulzivnější) záběr. Někdy je to na mě až moc sladké a romantické na úkor větší nervozity a ocelárenské dominance. Ale jinak je to o jistém druhu uspokojení a relaxace, i když mírně nad rámec typické oddechové hudby.

 

Díky Fractal se dotkneme vesmírných dálek, můžeme vidět tmu, která třídí naše sny a baví nás, a taky se u toho můžeme trochu bát, protože jak tma, tak sny mohou být i plné podivností a slepých uliček. Dál komentovat vyklidněné a přesto hlučící soukolí Fractal asi není třeba. Kdo pase po atmosférické a instrumentální elektronice, nechť je vítán a kdo trvá na přísnějším měřítku, nejspíš odolá. Já jen dodám, že vzhledem ke spíš kompilačním parametrům nahrávky nechávám bez hodnocení.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky