Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fugazi - First Demo

FugaziFirst Demo

Jirka D.11.2.2015
Zdroj: 12" černá gramodeska (# DIS181v)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Studijní materiál, ale taky skvělá deska. Prapočátky Fugazi uceleně a jednou pro vždy.

Loni v říjnu tomu bylo třináct let, co Fugazi vydali „The Argument“, svou šestou long-play řadovku, která bude dost možná i řadovkou poslední. I přes tuto dlouhou dobu a prakticky ukončeným hudebním aktivitám Fugazi nadále inspirují a k jejich odkazu se neustále hlásí mladé kapely. Důvod? Pro někoho víc DIY filosofie a obecně přístup k hudbě, pro jiného zase hudební mistrovství samo o sobě. Ať už sami sebe řadíte k tomu či onomu táboru příznivců nebo si hledáte nějakou svou vlastní střední cestu, jedno je celkem jisté - Fugazi jsou pojem.

 

Název „First Demo“ už sám o sobě přibližuje obsah nové desky, která se i přes datum vydání vrací zpátky do konce 80. let, kdy čtveřice MacKaye, Picciotto, Lally a Canty za sebou měla teprve prvních pár koncertů a pod dohledem Dona Zientary nahrála ve studiích Inner Ear svoje první skladby. Někde tam vznikla nejspíš láska na celý život, protože Zientara je jako zvukař podepsaný pod všemi šesti studiovkami Fugazi a stejně tak pravidelně se v informacích na deskách opakují Inner Ear Studios.

 

Fugazi band

 

Z jedenácti vydaných skladeb nejsou všechny úplně neznámé a řada z nich se už objevila na prvních nahrávkách nebo na rozšířených edicích při novém vydání (třeba „Repeater + 3 Songs“). Přesto jde o první vydání raných věcí Fugazi v takto ucelené podobě a pro jejich fanoušky je to určitě důvod ke spokojenosti daný nejen snahou o studium historie. A možná nejen pro ně, protože i v těch na první poslech jednoduchých skladbách, vycházejících někde z hardcoru, lze vycítit kapelu dělající si věci po svém a přiučit by se mohl leckdo.  

 

Vedle jednoduše přímočarých žánrových skladeb („Waiting Room“, „Merchandise“ či skvělá vypalovačka „Break-In“) už i tehdy Fugazi zkoušeli experimentovat se zvukem i s kompozicí – na baskytaře založená „Furniture“ má až new wave nádech, v „Song#1“ se objevuje rapovaná pasáž, „Turn Off Your Guns“ je hudebně hravá a uvolněná navzdory vážnosti tématu. Právě instrumentační nápaditost, hravost a smysl pro detail (kytarové souhry MacKaye & Picciotto si svého času všiml i magazín Spin ve své anketě „100 Greatest Guitarist“) tvoří základ hry Fugazi a při znalosti věcí příštích je radost sledovat, jak to celé začalo. Jak už v úplných začátcích vznikala muzika, která i v roce 2014 dokáže znít svěže a neotřele.

 

„First Demo“ vyšlo na Dischordu (tradičně) a pokud jde o gramodesku, ta je edičně skvěle vybavená (tradičně). Mírné rozpaky vzbuzuje pouze slyšitelně remasterovaný zvuk. Ani ne tak, že by výsledek byl špatný (Fugazi si na zvuk i přes DIY přístup potrpěli a konkrétně mastering pro gramodesky byl dělán celkem poctivě), ale pouze z titulu ztráty autentičnosti, která by těmhle starým skladbám slušela. Každá doba má svou daň.

 

Fugazi vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky