Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V tomto oboru se necítím býti povolán, přesto promluvím. Funeral doom je žánr, na který jsem nikdy neměl a pořád nemám trpělivost. Trápit se umím jen do určité míry, všeho dosyta. Esoteric, Mournfull Congregation a další podobní zřízenci mě nechávají spokojeně živým. Nicméně, když jsem narazil na nový český projekt Futile Mourning, který už názvem neslibuje nic jiného než pozvolné umírání, najednou jsem cítil, že v tom něco je. Že se spouštěná rakev začíná zvolna zvedat.

FM je další z mnoha projektů, které spolu zakládají známí a kamarádi, kteří si spolu chtějí zahrát něco jiného než v domovské kapele. Nebo si jen tak zablbnout. V tomhle případě se o blbnutí mluvit nedá, téma je vážné a skrze umění nabízí těžké věci. Pilotní album March Towards The Death Party je v jádru doom jako prase, těžký, pochroumaný, nebývale depresivní. Valivé tempo a těžká chmura se lepí jen co dozní kolotoč úvodních tónů konejšících škrábání náhrobních desek. Těžká hrábnutí do strun je jako trhání odolných chaluh namotaných na lodní šroub. Mizérie a dřina. 

První ze dvou skladeb pomalu leze ke svému cíli a já cítím, že poslouchám prvotřídní metal a přívlastek funeral mi vůbec nevadí. Stejně to vypadá, že jsme jej zapomněli kdesi na startu a on nás celou dobu dohání. Občas si na něj vzpomeneme, ale smrt jde dál. Obava, že se budu nezřízeně nudit za těžkopádného bručení se nepotvrdila. Možná je to utahanější než jiné doomařiny co mám rád (takoví Paradajsové už budou v cíli a my se lopotíme na první kontrole), ale pravověrná funerální bratrství by teprve zvedala nohu k prvnímu kroku. Pro mě je to takový pomalejší doom s přidanou hodnotou netypických nápadů a také vítaných zrychlení. Navíc se ve skladbách nutně promítají kořeny jednotlivých muzikantů, a tak je nahrávka nebývale pestrá. Tím, jak jsou skladby dlouhé, je dostatek času na rozvinutí různých nálad a všechny hezky přechází jedna do druhé. Kapela netrvá na tom, aby zněla přísně podle normy, jejich dílo někdy vygraduje do velice agresivních forem metalu a kompas vibruje snahou najít původní kurz. To se vždy podaří a proud se vrací do vadnoucího normálu. 

Je v tom cítit určitá progrese, nový pohled na umírání skrz přežité regule. V tomhle pojetí se hraje trošku rychleji a dává se na vědomí, že výsledkem nemusí být nutně zarovnaný hrob. Tohle mě napadá zejména u druhé a poslední skladby Where Even A Sun Dies, která útočí na hradby dosavadních pravidel, dobývá je a drtí nohou přiměřeného pokroku. Tady vyniká originalita tělesa, tady se píše kapitola ve vývoji nejen doom metalu, na kterou budou odkazovat slovníky. Atmosférické post-vsuvky na podladěném spodku i deathmetalový drajv rezonují v usedlinách tradičních hodnot a dohromady kují novou rudu. Její hlas osciluje mezi šeptaným skřehotem typu Maniaca a hluboce kanálním growlingem. Naděje i beznaděj se zde potkává jak kafe se smetanou, lahoda. První ze skladeb tak odvážná není, otevírá se pomaleji a více lpí na dřevních základech, ale badatelské chvění cítím i v ní.

Futile Mourning jaksi bezprostředně ukázali jednu z cest, jak neustrnout a znít malinko jinak. Komu se zdá, že už bylo vše vymyšleno a složeno, má důvod o tom popřemýšlet.