Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gaahls Wyrd - Braiding The Stories

Gaahls WyrdBraiding The Stories

Victimer24.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Rozplétání Gaahlových temných příběhů, ke kterým je třeba chovat respekt, ale ze kterých nemrazí.

Malé pozdvižení a větší míra pozornosti, mistr Gaahl se vrací se svým temně filosofujícím projektem Gaahls Wyrd. Jeho první deska GastiR - Ghosts Invited byla povedená záležitost, kus osobité umělecké duchařiny a možnost vnímat tohoto norského autora v trochu jiném rozlišení, než jak jsme byli, nebo mohli být doposud zvyklí. Uběhlo šest let a máme tu nový zvukový příběh mezi sny a realitou, hororem a esoterickým bádáním, mezi viditelným a neviditelným.

 


Základem je temná vize, která k Gaahlovi a jeho věrným neodmyslitelně patří a vývoj, kterým se v rámci projektu ubírá. Je zřejmý, ihned slyšitelný. Gaahlovi je dobře v rozvíjení své autorské svobody, která se o black metal jen lehce otírá a dere si svou cestu jiným prostředím. Gaahlovou tmou plnou zamyšlení, deklamací a dalších sdělení. Hudebně se ocitáme v místech, která by se dala označit jako temná a lehce avantgardní, snad i progresivní. Zlo je to tam a pokud se připomene, tak jen v rovině uvažování nebo náznaků. Gaahl je na úrovni a studuje, kudy se ubírat.


To je z nového alba ostatně hodně cítit, tedy jak Gaahl nad svou tvorbou přemítá. Rozvíjí ji a snaží se dosáhnout většího rozpětí. Nijak dramaticky, pěkně postupně a bez násilí. Braiding the Stories je dílo hodné svého názvu. Spolu s autorem rozplétáme jeho vyprávění, mnohdy značně rozprostřené a útržkovité. Tohle album je takové hudební a vokální filosofické dumání. Kompoziční výstavba mezi realitou podrážek bot, představivostí a obrazy tvořícími se v mysli. Braiding the Stories je temná kultivovaná kreativita. Hledání sebe sama v krajině duchů (to přetrvává), snů a míry dosažitelnosti.


A určitě také další výzva. Gaahl se za poslední léta vokálně krásně vypracoval a je schopný obsáhnout mnohé. I tady se nejedná o nic překotného, jeho zpěv se prostě léty prostupně profiluje a umí se prodat. Na tomto albu to platí, vokál je doménou. Hudebně mi album ale příliš nesedí, respektive se mi drolí, nedrží při sobě. Bohužel opakovaně, pořád a už se to nezmění. Druhé album Gaahls Wyrd je o zvukovém hledání temné esence. V tomto ohledu byla debutová práce více tradičnější a přímočařejší. Tradičnější i ve svém metalovém poslání. A to mi vyhovovalo více. Braiding the Stories je rafinovanější, atmosféričtější. Strukturovanější a svázané více mechanismy.

 


Až moc mi přijde, že je to soubor vytažených, zvláštních a často uchvacujících momentů, které příkladně ukáží, jakých věcí je momentálně soubor Gaahls Wyrd schopen, ale pak se vše rozpadne a vítězí pocit nenaplnění. Jako by se nedosáhlo toho podstatného, celistvé tváře desky. Ta ve finále jen naznačuje, i když je v tom místy excelentní. Hraje si s námi a když už by mohla pustit celou svou krásu ven, nic zásadního nepřichází. Pořád se ocitáme mezi hezky zpracovanými útržky jinak docela fádně rozvedených nápadů. Nástřelů, kudy jít a pak to celé nějak vypustit. Těch luxusních nástřelů není málo, ale styl, jakým je s nimi nákládáno je v rámci možnosti jaksi plochý, nerozvedený... a bohužel se stává, že Braiding the Stories uspává. Když si vzpomenu na loňské Trelldom, tam byla ta přehlídka nápadů naplněna beze zbytku. Gaahls Wyrd tohle bohužel nenabídne. Je pravda, že parta významně pokročila a nabízí mnohá krásná zákoutí své temné mozaiky. Jen bych si je přál slyšet v ucelenější podobě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky