Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Málokdo dokáže v hudbě předvést zajímavý vývoj a tlačit svou kapelu tak, že za ní o pár let později od založení uslyší vícero lidí. Jedním z možných receptů na takový úspěch je pochopitelně hudební zaměření, které bude oslovovat širší škálu posluchačů. A to je, řekl bych, cesta, kterou se portugalská banda Gaerea hodlá ubírat. Alespoň to tak osobně cítím.

Není to zas tak dávno, co jsem se tu docela solidně rozplýval nad nahrávkou Mirage, která byla mou osobní vstupní branou do jejich světa. Je to dobrá nahrávka, mám ji rád a za jejím zařazením do Kaple si pořád stojím. Od té doby jsem však na kapelu narážel docela často. Najednou jsem o ní četl ve Sparku, najednou jsem ji uzřel na soupisce Basinfirefestu (teď nevím, který ročník), a tak všelijak jsem na kapelu narážel. Buď je za tím šikovný promotlak, anebo prachsprostý algoritmus, který dělá náš osobní svět hezčím a víc na míru stavěným. Jisté je, že kapela to tlačí pořád docela dost a co dva roky od svého vzniku vydává nové a nové velké desky. Takže to máme za deset let existence celkem pět plnohodnotných alb. Ta poslední, Loss, je prakticky pořád aktuální, a teď si zkusíme o ní něco říct.

Po někdejším black metalu, který mě ke kapele přilákal, už nyní necítím žádné zbytky, ani kořenící esenci. Album Loss je čistokrevně alternativním metalem, tím, který prakticky vygeneroval mainstream po roce 2000. Zní to asi blbě… Ne asi, zní to blbě. Ten popis prostě není přesný, ale pokud jste nějak leželi v moderních kapelách, nu-metalu a řekněme klidně i MTV scéně a celé té tvrděkytarové éře, tak tušíte, jak se tohle vyvíjelo a kam to zhruba dospělo. Můžeme jako mustr zvolit Slipknot, kteří prostě začali šokovat scénu nějakou šíleností a tvrdostí metalu, ačkoliv třeba Metal Archives podobné kapely radikálně odmítá řešit. Zkrátka šlo o nějaký hlavní proud, který na čas udával směr. Některé kapely podobné ražení časem opustily, ale zároveň začala vznikat řada dalších, které se na podobné vyznění s chutí vrhly. Gaerea totiž aktuálně zní (pro moje nebohé ucho) jako nespočet podobných jmen, byť jsou v některých momentech zajímavější, pestřejší a možná i něčím výjimečnější. Ale jak to teda je?

Vedle klasické silně tvrděmetalové muziky (ve vší obecnosti naprosto přesně tak, jak si to veřejnost představí) dodává do své muziky jemnější vlivy post-metalu, uřvaných vokálů a tu a tam nějakých elektronických doplňků. Celkový sound je totální derivát vyždímaný z požadavků festivalových nadšenců, sezónních metaláků a někoho, kdo možná cítí nějakou vyhraněnost. Strašně silné bicí, kde dvojšlapka musí burácet alespoň jednou za minutu. Kytary hutné a instantně tvrdé, aby v těch těžkých riffech nahrávaly fanouškům djentového zvuku a vedle toho dokázaly étericky drnkat na tu post-metalovou notu. Tvrdost střídá lehkost a jemnost. Ono na tom svým způsobem asi není vlastně nic špatného a ta deska celkem hbitě a řekněme i příjemně utíká, jenže proč mi to nenabízí nějaký hlubší prožitek? Proč mám pocit, že je to něco, co se hrálo před dvaceti lety? Teda ne, že by to nějaká moje sebeoblíbenější kapela nedělala podobně. Chápu, že objevování neprobádaného je dost složité, ale i takovou klasičtější cestu lze dělat nějak smysluplně. Možná, že je tohle album taky perfektní a já jsem jen natvrdlej. Ostatně na Metal Archives je recenze hodnotící desku krásnými devadesáti procenty. To už je na kandidaturu k desce roku. Ale…

Já se budu opakovat a možná jsem sám sebe chytil do pasti, ale cítím z té desky neosobitou hru na sílu, která je povšechně líbivá a oslovuje širokou masu metal fans. Pusťte si starší Soilwork, In Flames nebo i Darkane, Darkest Hour a tak dál. To je vývoj, ze kterého Gaerea aktuálně (a klidně možná i nevědomky a zcela přirozeným vývojem) čerpá. Zároveň tam cítím odraz moderních vln a způsobů skládání hitovek, jaké dělají třeba Enter Shikari (byť je to pochopitelně hudebně jiný vesmír). Bezprostředně před Loss jsem si pustil album Sanctuary od Evanescence a světe div se – některé motivy, postupy a momenty by se daly instrumentálně proházet a nikdo by možná nic nepoznal.

Asi už jste pochopili, že z té novinky nejsem úplně odvařenej. To však neznamená, že by to byl nějaký totální odpad. I moje hodnocení berte prostě v kontextu scény, a hlavně v kontextu již v úvodu zmíněné nahrávky Mirage. Ono je to určitě dobré album, které si najde své posluchače, není to žádná chybová kravina. Jen mi to zkrátka nesedlo tak, jak jsem si představoval, že to bude znít. Už u minulé Coma jsem měl nějaké pochyby, ale té desce jsem se nevěnoval dostatečně důkladně. Takže nevěšte hlavu – vrhněte se na moderní metalovou nahrávku a najděte si v ní to své. Nenechte se odradit siláckými výpady ani něžnějšími křehkostmi, ale zkuste to dát jako celek. Je tam spousta emocí a rovin, které dokážou ten poslech udržet. Jen to už není pro mě. Přesto si dokážu té nahrávky vážit. Kapela i fanoušci to stejně svedou na přirozený vývoj a momentální potřebu a cit.