Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Galibot - Catabase

GalibotCatabase

Bhut20.8.2026
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Vzhůru do dolů, rubat a kutat kýžené nerosty. V rytmu Galibot to jde úplně samo.

Evidentně se kapela Galibot poučila z kolegovy recenze a přispěchala ještě v témže roce (tedy letos) s novou a svěží dávkou svého repertoáru. Zda jej za pár let přepracují, nyní nechme bez komentáře a vrhněme se raději na následovníka jménem Catabase.

 

Hornický black metal ve mně už tak nějak automaticky vzbuzuje srovnání s War For War, jejichž novinka je již na spadnutí. Avšak v případě Galibot jde o výraz zcela jiný. Industriální prvky by možná příjemně obohatily obsah nahrávky a nějaké to elektronické zakroucení by osvěžilo monolitický poslech, ale nutno uvést, že i tak je album Catabase protkáno ruchy sice rovněž industriálního charakteru, ale v trochu jiném slova smyslu. Takže nikoliv elektronickými rytmy, ale využitím ruchů a zvuků důlních i továrních. Je tam třeba hezký moment, kdy končí směna a pracovník jde obratem do hospůdky patrně na pivíčko. Zdánlivě veselý moment však nemá totožnou hudební podporu.

 

Tím se konečně dostávám k hudební náplni jako takové. Tou je svérázný black metal, který do sebe nasává vlivy jiných žánrů. Támhle slyšíme punkovou odvázanost, támhle zase až hardcoreové dupání a jinde takové typické francouzské obraty, které můžeme znát od nespočtu krajanů kapely. Nejspíš to zní jako pestrá náplň, ale v podstatě je to poměrně těžký, masivní vagon, který se hrne bez ohlížení prakticky ve stejném tempu pořád dál. Jsou tu pochopitelně momenty, které vybočují a poslech příjemně ředí, ale v obecném slova smyslu jde o monolit.

 

 

Takový masiv je zkrátka potřeba dobývat a to, že se u toho nejedno ucho umaže, je snad vedlejší. Přesto si tu lze najít oblíbené skladby, a to z mnoha důvodů. Třeba taková Jeanlin ukrývá zajímavý klidnější motiv s civilnějším hlasem zpěvačky, který má velmi příjemný charakter. Obecně je zpěvačka docela ohebná a její barva hrubne dle požadované povahy písně. Výraznou skladbou je třeba i Estaminet Pt. 1 s takovou energicky pulzující náladou, která vlévá chuť do díla, takže ražba na čelbě je hned o něco příjemnější. Nejvíc jsem si však oblíbil asi závěrečnou Mesektet, která má takový krásný francouzský půvab a tak nějak z ní prostě cítím hitovku.

 

Pochopitelně vyzobávám jen příkladné kousky, jelikož teprve ucelený poslech přinese to správné nahlížení i výsledný názor. Ale musím uznat, že deska je to velmi příjemná a sedla mi hezky. Je asi dobré ještě zmínit, že black metal, který Galibot předkládají, nese vedle klasických motivů i modernější prvky, které současný black prožívá. Odkud hledat přirovnání? Tak třeba mě napadá zanícenost Wiegedood, tíživost Blood Abscission nebo také hardcoreové koření This Gift Is A Curse. A to není úplně zlé, což?

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky